Dynamika násilného vztahu

Pokud se oběť domácího násilí rozhodne hovořit o svých zkušenostech, mnohdy se ve svém okolí setká s nepochopením a nedůvěrou. Pro příbuzné či známé oběti bývá nepochopitelné, jak by oběť mohla ve vztahu setrvávat „tak dlouho“ – tři, pět, deset, patnáct, ale třeba i více než dvacet let. Ani taková délka trvání vztahu není výjimkou. Veřejnost má často představu, že násilí má vždy podobu výhradně fyzických útoků, ke kterým dochází v podstatě nepřetržitě. Zde máme prostor se podívat na to, jaká je realita a do problematiky domácího násilí vnést zase trochu více světla tím, že lépe pochopíme dynamiku násilného vztahu.
Násilný vztah je typický střídáním tří fází. První fáze je charakteristická tím, že stoupá napětí. Násilný partner bývá podrážděný, napjatý a jeho partnerka dokáže jeho ne-náladu velmi dobře číst. Oběť v této fázi ví, že by stačilo jen velmi málo, aby se partner přestal ovládat, což ona nechce a podniká proti tomu aktivně kroky. Její chování je tedy velmi uctivé, úslužné a opatrné, snaží se vyjít partnerovi co nejvíc vstříc, ale neměl záminku k napadení. Uvažování a chování agresora však funguje podle známého pořekadla o tom, kdo si vždycky najde hůl, když chce zbít psa. Agresor si tedy vždy najde záminku, aby mohl na svou oběť zaútočit. Záměrně nepoužívám slovo „důvod“ pro napadení, protože postoj spolku ROSA je takový, že důvod pro napadení neexistuje. Záminky mohou působit až bizarním dojmem – špatně složená utěrka na kuchyňské lince, zacákané zrcadlo v koupelně, neuklizená dětská hračka na gauči. Takové drobnosti, nad kterými duševně zdravý a vyrovnaný člověk mávne rukou, poslouží agresorovi jako spouštěč agresivního chování a vztah se záhy přesouvá do druhé fáze.
Druhá fáze je fáze týrání, tedy psychických, fyzických či sexuálních útoků. Dochází i k ekonomickému násilí a sociální izolaci. V této fázi je soužití s agresorem vyloženě ohrožující, oběť často cítí i vztek, je na partnera naštvaná, uvědomuje si, že takto není možné žít a že nikdo nemá právo se k ní tímto způsobem chovat. Situace je nesnesitelná, oběť je nejvíce motivovaná ze vztahu odejít. Odchod jí však komplikuje několik skutečností. Jednou z těch zásadních je její zranění, ať již na těle, či na duši. Jakkoli to může znít jako klišé, zraněná duše se hojí hůř, než modřiny či škrábance. Oběť bývá vystrašená, neví, čeho je agresor schopen, zda by mohl naplnit své výhrůžky. Nikdy to třeba neudělal, ale jistotu, tu oběť nemá. Výhrůžky mohou být toho nejtěžšího kalibru – zabitím dětí, vyvražděním rodiny, zapálením domu… Proti oběti stojí někdo, kdo nad sebou z jejího pohledu ztratil kontrolu a rozhodně neoplývá ochotou oběť – navíc často s viditelnými stopami útoku – nechat odejít. Oběť je oslabená po útoku, zmatená, vyděšená a mnohdy nevidí východisko ze své situace. Neví, na koho se obrátit, jak situaci řešit, na co má právo, jaké má možnosti… Pocity bezmoci a strach mívají paralyzující účinek.
Kdyby se agresorovo chování omezilo „jen“ na vyvolávání napětí ústící v útoky, oběť by vztah rychle ukončila. Ačkoli to zdánlivě nedává smysl, to agresor nechce dopustit. Nechce totiž nad svou obětí ztratit moc a kontrolu, což jsou základní principy každého násilného vztahu. Přichází tedy čas na to, oběť uklidnit, ukonejšit a přesvědčit ji, aby ve vztahu zůstala. Tato fáze je nazývána jako období líbánek, ale výstižnější název je fáze klidu. V této fázi se agresor chová „normálně“ – tedy nenásilně, chová se hezky k oběti i dětem. Někdy agresor slibuje, že už se znovu násilné chování opakovat nebude, prosí o odpuštění, škemrá, pláče, může svou omluvu podpořit dárkem nebo ženě splní některé z jejích přání. Někteří agresoři se chovají „jakoby nic“ a za své jednání se nikdy neomluví. Tak jako tak poskytuje toto období ženě dostatek času na odpočinek. Obecně máme tendenci věřit v „lepší varianty“ – jedeme do práce s myšlenkou, že dorazíme v pořádku, jíme oběd s myšlenkou, že nám po něm bude dobře a oběti věří tomu, že byl útok jen ojedinělá záležitost a nebude se opakovat.
Tato fáze je bezpečná co do fyzických útoků – k těm nedochází, ale o to nebezpečnější je, co se týká psychického násilí – konkrétně manipulace. V této fázi se agresor třeba omluví za své chování, ale vzápětí dodá, že za svou reakci vlastně nemůže, protože ho žena vyprovokovala/protože je neschopná a nemožná/protože si to zasloužila… Tím jí vlastně říká, že za své chování nepřebírá zodpovědnost a z ní dělá viníka celé situace. Oběť může této argumentaci uvěřit a může tak v jinak nepochopitelné situaci najít smysl: „Bije mě, protože si to zasloužím, asi jsem vážně ta špatná…“ Ve chvíli, kdy žena uvěří, že je vinna, bude mít o to menší pocit oprávnění k tomu, aby vztah ukončila.
Domácí násilí je jev, typický kromě jiného svým postupným zhoršováním. Málokdy se setkáváme s tím, že by první útok byl po fyzické stránce extrémně brutální. Domácí násilí častěji začíná formami psychického násilí, jako je manipulace, kontrola, ponižování – zatím však ne ve velké míře. Začátek vztahu je obdobím velké zamilovanosti, kdy přes pomyslné růžové brýle jen těžko rozeznáváme realitu, a chybí nám objektivní pohled na partnera. Pokud v této fázi násilník např. vyžaduje, aby mu žena oznamovala, kde je, s kým, a kdy se vrátí, dá se tato rafinovaně skrytá potřeba kontroly velmi snadno vysvětlit jako starostlivá péče. Žena si postupem času na tyto „podmínky“ zvyká a po nějaké době již nemůže vnímat, že se chování partnera posunulo za zdravé hranice. Agresor své požadavky stupňuje, útoky se zhoršují, ale žena má čím dál tím méně energie na to, aby ze vztahu odešla.
Střídání tří fází násilného vztahu, které nazýváme cyklus násilí, totiž stojí mnoho sil. Oběť není ve vztahu pasivní, naopak, každá fáze vyžaduje jiný repertoár chování a reakcí. V první fázi žena dělá maximum pro to, aby zabránila útoku, což se nedaří a vynaložená energie tak přichází vniveč. Následuje období útoků, kdy žena musí chránit bez nadsázky život svůj a často i dětí. Klidové období je tedy jediné, kdy žena může energii načerpat. Energii, o kterou zase přijde, až agresor přejde z období klidu do období narůstání napětí. Je to on, kdo rozhoduje, jaká fáze bude probíhat, žena nemá mnoho možností, jak běh ovlivnit. Čím déle násilný vztah trvá, útoky bývají častější a zkracují se období klidu. Tím se zkracuje možnost, kdy načerpat sílu. Žena se „energeticky“ dostává do záporné bilance, mohou se objevit zdravotní problémy. Ve chvíli, kdy se situace nejvíce vyostřuje, může mít žena nejméně energie na řešení situace. Takto extrémně vyostřená situace pak může skončit v podstatě jakkoli a my se o tom většinou dozvíme až z kriminálního zpravodajství.
Spolek ROSA nabízí odborné sociální a právní poradenství ženám – obětem domácího násilí ve snaze pomoci jim v této nelehké životní situaci. Poradenství u nás je bezplatné a dodržujeme zásadu mlčenlivosti, takže se žádná žena nemusí obávat, že by se od nás kdokoliv dozvěděl o tom, že k nám dochází. Klientky mají samozřejmě i možnost vystupovat anonymně. Součástí poradenství je i budování náhledu na celou situaci a vysvětlení výše popsaného cyklu násilí nám v budování náhledu velmi dobře pomáhá. Oběti se více zorientují ve velmi obtížně pochopitelné situaci a nezřídka jsou poté schopny partnerovo chování i předvídat, což může zásadně zvýšit jejich bezpečí, což je jeden z cílů naší poradenské práce.
S ohledem na výskyt domácího násilí v naší společnosti je vysoce pravděpodobné, že i Vy znáte nějakou ženu či dívku, která byla nebo je obětí. Tento text by mohl i Vám pomoci lépe pochopit, co se ve vztahu děje a pochopení je to, co obětem pomáhá.
Mgr. Petra Suchanová, sociální pracovnice, ROSA
Posted in Články, Novinky, Pro média.