Jak vzládnout vztek

 

„Mám takový vztek. Klidně se baví s Tomášem a mě si najednou nevšímá! Kráva blbá! To mi dělat nebude, to teda ne. Dal bych jí facku!“

Honza, 16 let

Vztek. Možná jste měli chuť někdy do něčeho praštit, kopnout, rozbít. Možná někoho uhodit… Vztek je běžný citový stav. Nezvládnutý vztek je ale nebezpečný, vede k násilí a agresi. Příbuzní vzteku jsou hněv, strach, rozčílení, žárlivost. Ta je velmi destruktivní. Někteří lidé jednají s druhými, jako by byli jejich majetkem. To je ale špatně. Lidi nemůžeme vlastnit.

Když dostanete vztek, mělo by vám v hlavě problesknout: AHA, POZOR!, jsem v nebezpečném stavu. Vztek se nesmí potlačovat, ale musí se zvládnout. Potřebujete první pomoc, a pokud je vztek dále nezvladatelný, pak i odbornou pomoc.

Někdy stačí počkat, než zase máme kontrolu nad svým chováním. Nic ale nezaručí, že se znovu nerozčílíme. Ale můžete se naučit projevy vzteku kontrolovat, naučit se vztek ovládat. Počítat do deseti, jít boxovat do pytle. Někdy je nutné vztek léčit: zloba může pramenit i z pocitu nejistoty.

Jediný způsob, jak rozlomit své násilné chování, je rozpoznat, pod jakým jsem tlakem, rozkrýt své pocity a převzít zodpovědnost za své pocity a konání.

Mám svůj osobní zápisník, jemu svěřím všeJak zvládat svůj vztek?

  • Zapište si své pocity – co je příčinou vašeho hněvu?
  • Vztek transformujte – složte písničku, posilujte, jděte si zaběhat, jezdit na kole. Uvolněte napětí.

Co hněv rozhodně neuvolní:

  • Vylévání vzteku – to je jako kámen vhozený do vody, dělá větší a větší kola. Nabalují se další a další negativní emoce a vztek spíše vzrůstá.
  • Bití – když si budete takto chtít vylít vztek, nejen že týráte druhého, ale váš vztek tím nekončí, zvětšuje se. V agresi se skrývá náchylnost k nárůstu.
  • Alkohol – možná vám pomůže na chvíli vztek potlačit, ale nepomůže vám jej přijmout, prožít a uvolnit.
Když už hněv překročí hranice směrem k druhé osobě, hovoříme o ubližování a týrání.

Proč to dělají?

Kluci jsou od narození pod velkým tlakem. Jsou bombardováni následujícími vzkazy: správný chlap nikdy nebrečí, skutečný muž přebírá zodpovědnost, musí být tvrdý, silný, vítězit, umět bojovat, neprohrát, neukazovat náklonnost k jiným mužům, vytrvat ve sportu, i když je zraněný…

Ukazuje že je někdoMalí kluci, chlapci i mladí muži jsou svým okolím stále poučováni, jak se mají chovat, aby byli správní muži. Mají být silní a mužní. Učí se být agresivní a neustále se s někým poměřovat. Proto se snadno stane, že ne každý muž se cítí silný a mužný. Potom si myslí, že svou „mužnost“ musí dokazovat. Často to dělá tak, že jezdí příliš rychle na motorce nebo autem, začne kouřit, chce mít co největší zkušenosti v sexu a nebo se snaží vyvolávat konflikty. Přitom všem se může cítit opravdu silně, protože okolí jej povzbuzuje a mnoho mužů a i žen jej v tom podporuje. Někteří muži se učí být „skutečnými“ muži tak, že ovládají a kontrolují svou partnerku. Ve vztazích s dívkami vyjadřují své pocity ohrožení nebo zmatku právě agresí.

Mladí muži mohou věřit:

  • že mají právo „kontrolovat“ své partnerky
  • maskulinita, mužnost – je fyzicky agresivnější
  • že „vlastní“ své partnerky, patří jim stejně třeba jako auto
  • že mohou vyžadovat intimitu
  • že ztratí respekt, pokud budou ke svým přítelkyním pozorní

Marek: „Takhle chodit ven nebudeš. Koukej si jít smejt ten make-up! Rozuměla jsi mi! A ty hadry: koukej se oblíknout normálně. Vypadáš jak štětka !“
Petra: „Vždyť se ti to dřív líbilo. Říkal jsi mi to, jak mi to sluší, že jsi si mě hned na první pohled všiml.“
Marek: „No, to se ale věci trochu změnily, holčičko. Tenkrát jsme se seznámili. Teď už jseš moje holka, jasný. Takže se nebudeš vystavovat jako nějaká děvka. Nedovolím, aby se tak na tebe koukali moji kámoši! Jasný!“
Petra: „Neříkej mi, jak se mám oblíkat, snad se můžu oblíknout, jak chci…?“
Marek: „Já jsem chlap, já rozhoduju, takhle ven chodit, ty krávo, nebudeš!“ Marek dal Petře facku, až ji odhodil na dveře. Petra si drží hlavu a brečí.
Marek: „Promiň, promiň, takhle jsem to nechtěl, ale kdyby ses tak nezmalovala a neoblíkla, tak by se to vážně nestalo…“

Násilní partneři neuznávají hranice ve vztahu, hranice svého partnera. Láska je pro ně synonymem vlastnictví. Stejně tak jako auto a nebo byt. Násilníci si myslí, že mají „právo“ na své chování. Mohou si myslet, že jsou lepší, „nadřazení“ své partnerce, a to je opravňuje ji kontrolovat.

Násilní partneři:

  • usilují o kontrolu myšlenek, názorů, přání a chování své partnerky
  • trestají své partnerky za vzdorování kontrole,izolují je
  • minimalizují vážnost svého násilí
  • potřebují kontrolovat lidi a situace
  • mají snížené sebevědomí, jsou žárliví
  • obviňování ostatních za jeho problémy
  • očekává od partnerky, že bude plnit jeho příkazy
  • mají tradiční představu o roli muže ve vztahu

Vytřu všem zrak, budu drsnejNásilníci zakrývají své násilí lhaním, minimalizováním a obviňováním oběti. On často přesvědčuje svou partnerku, že násilí je méně závažné, než je, nebo říká, že to je její vina. Mohou říkat: „Kdyby ses chovala jinak, neudělal bych to.“ Někdy říkají: „Donutila jsi mi to udělat.“ Často říkají: „Ty za to můžeš, kdybys…,tak…“ Dojde-li k násilí, mluví partneři pouze o „hádce“ a situaci zlehčují. Odpovědnost za to, co se stalo, vždy svalují na oběť. Odmítají nést vinu za násilí a příčiny hledají vždy mimo sebe.

Taktiky násilných partnerů

Jak to násilní partneři dělají? Zpočátku nenápadně. Zpočátku nevyhrožují. Pozvolna vás izolují.

„Přece nebudeš sloužit noční v nemocnici. To není práce pro tebe, Kamilko. Můžeš pracovat i jinde – v knihovně, ve škole. Budeme mít pro sebe víc času.“ „Přeci nepůjdeme k tvým rodičům na nedělní oběd. Víš, že mě máma nerada vidí. A nechtěl bych zase s tvým tátou vést diskusi o budoucnosti, o mé práci, o politice… Pojď, budeme radši spolu. Půjdeme do kina nebo se půjdem projet na in-linech kolem řeky.“ „Ta tvoje kamarádka Míša, ta ti, Kamčo, volá vždycky, jen když něco potřebuje. Když ty něco chceš, vždycky se na tebe vykašle. Co má pořád za problémy? Není divná? A o tebe se vlastně ani nezajímá. Nezáleží jí na tobě. A mě taky nemá ráda, to mi vadí. Já tě mám rád. Máš jenom mě…“

Vzali se. Kamila omezí návštěvy kamarádky, nechodí k rodičům. Pak začíná kontrola.

„Kamilo, proč jsi nezvedla telefon v 17:15? Volal jsem ti. To jsi snad byla někde s primářem?“
„Kamilo, k Michale jsi šla odpoledne a odešla jsi v šest hodin. Kde jsi byla ty dvě hodiny, než jsi přišla za mnou.“
„Kamilo, čí je tohle telefonní číslo v tvém mobilu?“
„Kamilo, ty krávo, ukaž spodní kalhotky. Určitě jsi byla s primářem!“

Kamila se sama kontroluje. Následuje izolace, příkazy a omezení.

„Za tou pipinou Michalou nepůjdeš, nebo….“
„V práci dáš, ty nulo, výpověď, nebo.“
Kamila chodí domů se strachem, co bude. Násilí se stupňuje ve všech formách.
„Tady máš dvě stě korun na dnešní den. Večer mi předložíš všechny účtenky. Do poslední koruny to bude souhlasit. Kupuješ zbytečnosti. A mateřskou necháš, Kamilo, okamžitě posílat na můj účet. Nedokážeš hospodařit. Jsi neschopná.“
„Řekl jsem ti jasně, že až přijdu domů, bude uklizeno.“ /rána pěstí/ „Faktura za telefon je vysoká, nechal jsem si udělat podrobný výpis. Komu jsi to volala?“ /rána pěstí/ „Co tady celý den děláš. Jo ty jsi zase unavená? Bolí tě hlava. Mateřská dovolená. Celý den se tu flákáš, ty krávo. Jiný ženský zvládaj taky dvojčata. Moje matka všechno zvládala. Ty jsi nemožná, neschopná, blbá.“ /škrcení, mlácení hlavou o skříň/

Kamila nemá komu se svěřit. S rodiči se moc nevídá. Kamarádka už jí také nevolá. Bojí se. Je v pasti. Nemá vlastní peníze. Očekává, kdy přijde další rána.