Pro sociální pracovníky

Na oddělení sociálně právní ochrany dětí se oběti domácího násilí obracejí zejména v situacích, kdy k násilí v rodině již nějakou dobu dochází a jsou jím ohroženy nezletilé děti (jako svědci násilí mezi rodiči nebo přímo jako oběti) nebo v případech, kdy se oběť rozhodne násilný vztah ukončit a hledá možnosti azylového ubytování, žádá o úpravu poměrů k nezletilým dětem nebo se ocitla v sociální nouzi.

Není neobvyklé, že se oběti násilí na oddělení sociálně právní ochrany dětí obracejí v první fázi spíše se zástupnými problémy, neidentifikují se s rolí obětí, případně se stydí o násilí hovořit a jako primární problém uvádí jiné důvody. Úloha sociálních pracovnic je při identifikaci a prevenci pokračování násilí v rodině zásadní. Proto je důležité, aby byly pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí proškoleny v metodách práce s obětí a ve způsobech identifikace domácího násilí.

Zákon o sociálně právní ochraně dětí vymezuje okruh dětí, na který se orgán sociálně právní ochrany zaměřuje a zaměřuje se i na děti, které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, případně násilím mezi dalšími osobami. Již od roku 2006 mohou sociální pracovnice utajit pobyt nezletilých dětí i osob, které jsou ohroženy domácím násilím.

Domácí násilí má negativní vliv nejen na přímé oběti (ve většině případů ženy), ale i na děti, jeho svědky. Muži se často dopouštějí násilí i vůči svým dětem, ale i v případech, kdy nejsou děti samy přímo vystaveny násilí, musí být násilí vůči jejich matkám vnímáno jako násilí vůči nim samotným, které v mnoha směrech negativně ovlivňuje jejich zdravý vývoj. Násilí vůči dětem (a ženám) nekončí ani po odchodu matky od násilného otce, naopak může dojít k jeho eskalaci. Proto je potřeba zajistit ochranu dětí před dalším násilím a poskytovat jim podporu a pomoc v průběhu všech fází separačního procesu (soudy o svěřování dětí do péče jednoho z rodičů, kontakt dětí s druhým rodičem apod.), ale i po něm. A to až do doby, než se podaří překonat traumatizující zkušenost a znovu nastolit pocit jistoty a důvěry. Děti by nikdy neměly být nuceny ke kontaktu s násilným rodičem. Klid, bezpečí a zdravý vývoj by měly mít přednost před právem rodiče na kontakt s dítětem.

Konvence o právech dítěte (OSN, 1989) zaručuje všem dětem právo na ochranu před násilím a zároveň uvádí, že dítě má právo na kontakt s oběma rodiči, což v sobě zahrnuje také právo kontakt nechtít (jinak by se nejednalo o právo, ale o povinnost). Přítomnost při násilí (přímá i nepřímá) děti zraňuje, vyvolává v nich pocity nejistoty, strachu a viny. Násilní otcové se sami svým násilným chováním „diskvalifikují“ z plnohodnotné otcovské role a než jim bude umožněno se s dětmi stýkat, měli by dokázat, že se změnili (a že se nechovají násilně).

Profesionálové pracující s dětmi by měli:

  • Najít bezpečný a citlivý způsob, jak se dítěte zeptat co se děje, když si všimnou jakýchkoli symptomů násilí (na dítěti nebo v rodině).
  • Vnímat násilí v rodině jako častou příčinu různých problémů, které děti trápí.
  • Dát dětem možnost otevřeně hovořit.
  • Věřit jim to, co říkají.
  • Znát kontakty na centra, kde nabídnou pomoc dětem i jejich matkám, které jsou vystaveny domácímu násilí. Měli by je podpořit v tom, aby specializovanou pomoc vyhledaly.

Doporučení pro pracovnice oddělení sociálně právní ochrany:

  • Bezpečí pro děti a jejich matky musí být na prvním místě všech intervencí.
  • Vztah mezi dětmi a nenásilným rodičem by měl být posilován, protože pro děti, které byly vystaveny násilí, to často znamená jedinou jistotu. Posílení dětí a posílení jejich matek je tudíž paralelním procesem.
  • Děti by nikdy neměly být nuceny stýkat se s násilným rodičem, pokud by to znamenalo jejich ohrožení nebo ohrožení rodiče, který se stal obětí násilí (většinou matky).
  • Násilní rodiče by měli za své chování nést odpovědnost (právní i morální) a pokud se chtějí se svými dětmi stýkat, měli by nejdříve své chování změnit (tj. zastavit násilí, absolvovat programy pro pachatele násilí apod.).

Pracovnice orgánů sociálně právní ochrany dětí by se měly vždy, když mají podezření na násilí v rodině nebo jsou o této skutečnosti informovány, snažit hovořit přímo s dětmi, které v těchto rodinách vyrůstají. Někdy to může být velmi těžký úkol, ať už proto, že násilí, kterému byly děti vystaveny, je velmi závažné, nebo proto, že samy sociální pracovnice si nejsou příliš jisté, jak o takto těžkém tématu s dítětem hovořit. Pro dospělé ani děti není jednoduché mluvit o násilí. Je proto dobré o sobě vědět, jaký postoj k dané problematice zaujímám, jak moc se mě vnitřně dotýká nebo mě zraňuje, co mi pomáhá dodávat sebejistotu a klid. Před rozhovorem s dítětem je vhodné připravit si prostředí tak, aby se všichni zúčastnění cítili dobře a uvolněně. Děti se často vyjadřují spontánně pomocí těla, kresby. Pokud cítíte, že dítě neví, jak situaci vyjádřit nebo se stydí, můžete mu nabídnout jinou formu komunikace. Může vám situaci doma nakreslit, zahrát s loutkami nebo panenkami (stačí i papírové, které můžete společně vyrobit). Větší děti mohou situaci vyjádřit písemně.

Respektujte věk dítěte a jeho schopnosti

  • Hovoříte-li s dítětem, akceptujte jeho slovník a pojmenování, která používá k tomu, aby popsalo, co se stalo. Některé děti neznají adekvátní označení některých částí lidského těla nebo sexuálních praktik nebo používají označení užívaná v rodině. Neopravujte dítě a neměňte slova, která používá.
  • Nepoužívejte slova, která by dítě mohla vystrašit nebo kterým nerozumí, např. znásilnění, incest, týrání a zneužívání dětí, partnerské násilí apod.
  • Pokud dítě vypráví, naslouchejte mu, nepřerušujte ho.
  • Pokud dítě mlčí, nenuťte jej, aby hovořilo.
  • Nenuťte dítě, aby se svléklo, pokud máte podezření, že by mohlo mít na těle zranění.
Co by mělo v rozhovoru určitě zaznít?
  • Násilí není vina dítěte. To, co se doma odehrává, není jeho vina.
  • Za násilí nemohou ani sourozenci.
  • Za násilí je odpovědný ten, kdo se ho dopouští.
  • Je velmi dobře, že se rozhodlo o situaci někomu říci.
  • Nikdo nemá právo se k někomu chovat násilně, a to ani v rodině, ani když je silnější, ani když je to rodič.
  • Dítě nemůže násilí zastavit samo, ale jen s pomocí okolí, proto je tak důležité, že se svěřilo.
Dítě můžete podpořit např. tím, že mu sdělíte, že:
  • Je velmi statečné, že vám vše otevřeně sdělilo.
  • Že jste rád/a, že s vámi o tomto problému mluví.
  • Že je vám líto, co se jí/mu stalo/co zažilo.
  • Že to není její/ho chyba.
  • Že v tom není samo, že se takové věci staly i jiným dětem.
  • Že má právo na své pocity.
  • Že se pokusíte udělat vše pro to, abyste jí/mu pomohl/a (ale neslibujte jim věci, o kterých si nejste jisti, zda je můžete učinit).
  • Že jste tam od toho, abyste ji/ho podpořil/a.
  • Tím, že o násilí hovoří, může pomoci sourozencům i rodičům.
  • Pokud je dítě ohroženo násilím v rodině, je důležité, abyste zjistili, zda dítěti hrozí bezprostřední nebezpeční nebo zda hrozí opakování násilí. K tomu je potřeba znát i historii násilí v rodině, minimálně poslední incident.
Klaďte dítěti otevřené otázky, které umožňují, aby vám svými slovy popsalo, co se stalo
  • Řekni mi, co se stalo…
  • Co se stalo potom?
  • Kde jsi přišel/a k této modřině?
Nepokládejte otázky, které:
  • již obsahují domněnky, co se stalo nebo kdo to způsobil, např.: „Tu modřinu máš od toho, jak tě maminka uhodila?“
  • se ptají znovu na to, co vám již dítě řeklo, např: „Jsi si jistý, že to byl strýček Pavel?“
  • se dotazují na to, proč se to stalo (děti si pak často myslí, že je za násilí obviňujete).
  • Neptejte se opakovaně na stejné věci jen proto, že se snažíte dokázat, zda k násilí skutečně došlo.

Pro komplexní vyhodnocení situace dítěte je potřeba zmapovat hned několik oblastí spojených s násilím v rodině: k jakým formám násilí dochází, jak je ohrožena oběť, jak je ohroženo dítě, zda dítě ví, jak se ochránit a jak reagovat na násilný incident. Následující otázky berte jako námět, jak s dítětem na tato témata hovořit. Rozhovor vždy přizpůsobte aktuální situaci, ve které se dítě nachází, jeho věku a mentální úrovni.

Praktickou i teoretickou pomoc při vyhodnocení situace dítěte můžete najít v publikaci Dětská svědectví násilí, ROSA, 2008. Publikaci si mohou sociální pracovnice a pracovníci objednat na info@rosa-os.cz.

[top title=”Přejít na začátek stránky” float=”right” round=”round”]