Před násilím neutečou

Ačkoli si to dospělí často nechtějí  připustit, děti násilí v rodině vnímají. Násilí nás ovlivňuje, ať je nám dvacet, třicet, padesát a nebo pět let či dva roky.  Malé děti mohou mít zkušenost s násilím velmi brzy, někdy ještě před tím, než se narodí: pokud je matka v těhotenství fyzicky napadána partnerem.  Malé  děti všech věkových kategorií mohou být vystaveny traumatickým událostem jako oběti i jako svědci. Jsou si vědomy násilí, které se odehrává   okolo nich. Ty nejmenší jen nejsou schopny o násilí mluvit.

Násilí je často jen tiše trpěnou skutečností, tajemstvím.  Děti jsou příliš malé, aby mluvily o násilí, které prožívají, vidí (nebo které podle modřin na matčině těle a rozbitých věcí tuší). Nebo se příliš bojí zeptat se na násilí a vynést své svědectví ven. Dospělí zase rádi předstírají, že násilí neexistuje, případně se rozhodnou s dětmi o násilí nediskutovat. Násilí tak zůstává  zamlčovanou  skutečností. Toto mlčení  ale může narušit dětství, má za následek ztrátu důvěry dětí, ničí jejich schopnost budovat si dobré a přátelské vztahy s vrstevníky.

Desetiletý  Marek byl až velmi často svědkem násilí doma. Naposledy to bylo hrozné. Táta ubližoval mámě moc, škrtil  ji, držel ji pod krkem. Marek měl strach, že máma přestane dýchat, že ji táta zabije. Chtěl to zastavit. Chtěl jí pomoci. Vběhl mezi mámu a tátu. Kopal, kousal tátu, zavěsil se mu na ruce. Táta ho vší silou odhodil na skleněný stolek.  Strašná rána a z Markovy hlavy crčela krev. Táta přestal mámu škrtit. Běžel k němu, máma špatně dýchala, krk měla rudý. Rána na hlavě byla dost veliká, Marek začal omdlívat, bylo mu špatně. Vyrazili do nemocnice. Rentgen, šití rány, osm stehů.  Matka si vzala rolák, aby nebylo nic vidět. Všichni tvrdili, domluvili se už v autě, že Marek zavrávoral na kole a spadl  na vývěsní tabuli.  Matka měla strach a Marek také, že by otce mohli vykázat z bytu, že by mohl jít třeba i k soudu. Raději o násilí doma mlčeli.  Měli i strach, že by se otec potom pomstil, že by byl ještě surovější. Matka možná měla i  strach, že by ji sociální pracovnice obvinily, že je špatná matka, když se nechá bít, když dopustí násilí na synovi…

Násilí se rodiny snaží udržet v tajnosti. Kvůli zachování rodiny dětem, kvůli tradici a posvátnosti manželství, kvůli vlastním rodičům, příbuzným, známým, kvůli tomu, aby o své děti nepřišly, aby děti nechtěly zůstat s tím silnějším. Udržet násilí v tajnosti jde bohužel až příliš snadno: jedinými svědky jsou vystrašené děti a okolí většinou nevěří rozsahu násilí – násilníci totiž obvykle mají dvojí tvář,  navenek jsou milí, galantní, okouzlující, ale rodinu doma terorizují. Navíc ve společnosti přetrvávají mýty: kdo by věřil, že se násilí dopouští vzdělaný člověk s řadou titulů, lékař, soudce, učitel…

Bohužel násilí, které se neřeší, má tendenci se stupňovat. A pokud jsou děti jeho svědky, násilí na ně bude mít vliv. Mohou trpět pocity strachu a nejistoty, mohou trpět posttraumatickou stresovou poruchou a v neposlední řadě mohou násilí považovat za normální: mohou do budoucna přejímat násilné vzorce chování a ve svých vlastních vztazích se tak  budou chovat buď násilnicky a agresivně, nebo naopak mohou převzít roli oběti. Tento mezigenerační přenos dokazuje  řada zahraničních  studií: 20 % dospělých obětí (žen) vyrůstalo v rodině, kde docházelo k násilí. Tři čtvrtiny pachatelů násilí (mužů) vyrůstaly v rodině s přítomností násilí.

Pětiletý chlapec: „S bráchou jsme to viděli. Táta zlomil mámě ruku, já to viděl, zakroutil jí ruku a zalomil. Koukali jsme na to, báli se a ustupovali. Máma volala policii, nezvedali to. Musel jsem  sám zavolat sanitku, namačkal jsem to podle papírku na zdi a řekl jsem, že táta mámě zlomil ruku…“ Děti jsou v rodinách, kde dochází k násilí, svědky nejen křiku, sprostých nadávek, ponižování, zesměšňování, ale i výhrůžek zabitím, fackování, bití, brutálního kopání a škrcení svých matek. Přitom podle Světové zdravotnické organizace je už samotná přítomnost dítěte při napadení matky psychickým týráním dítěte.

Děti jsou svědky domácího násilí tam, kde k němu dochází zhruba v 90  procentech případů. Tento údaj potvrzují opakované souhrnné statistiky ROSA. Děti se stávají svědky nejen psychického násilí(zesměšňování, shazování, ponižování, vulgárních nadávek, výhrůžek), ale i fyzických útoků na své matky  (fackování, kopání, bití, topení, znásilnění, škrcení).  Většina  dětí  pak je svědky psychického násilí (nadávek,  ponižování a dalších forem psychického násilí),  fyzický útok na svou matku zažila třetina dětí klientek.

Mgr. Martina Hronová

Posted in Články, Novinky, Pro média.