Jmenuju se Denisa a je mi šestnáct. Jsem celkem normální holka, nebaví mě škola, ale zato mě baví streetdance, koukat na fimy a chodit s holkama ven. Mám i normálně nenormální rodiče a dost praštěnýho mladšího bráchu. Dlouho bylo všechno v mým životě obyčejný, až jsem se trochu nudila. Zato posledního půl roku se nenudím vůbec. Může za to Milan, můj bejvalej kluk. Po třech měsících chození jsem mu dala kopačky a on to nevydejchal. Je to čím dál tím horší, jako z blbýho filmu.
Seznámil nás náš společnej kamarád. Milan se mi nejdřív vůbec nelíbil, působil moc suverénně až arogantně a lezl mi tím na nervy. Když jsme se viděli znovu, už mi to tolik nevadilo, vlastně byl docela vtipnej a udělalo na mě dojem, jak dokázal bavit celou společnost. Pozval mě na rande, který bylo hrozně fajn, a začali jsme spolu chodit. Myslela jsem si, že to bude na pohodu, jako to mají ostatní holky – budeme se scházet, chodit ven na různý akce, do kina. Milan byl však jinýho názoru – chtěl být pořád jen doma a dost na mě tlačil – víte v čem… Milan o mně chtěl mít kompletní přehled, potřeboval vědět můj denní rozvrh do minuty, čekal na mě před školou, po tréninku, všude mě doprovázel. Byla jsem do něj zamilovaná, ale taky jsem chtěla být chvilku s holkama nebo i sama. To nepřicházelo v úvahu, hned následovaly výčitky a časem i výhrůžky.
Po pár týdnech mě to přestalo bavit, takhle jsem si vztah fakt nepředstavovala. Klid byl jenom, když jsem dělala všechno, jak chtěl. Řekla jsem Milanovi, že bude lepší, když se rozejdeme. Poslední dobou mi Milan v hádce několikrát nadával, tak jsem si říkala, že ho to už asi taky nebaví. To jsem se ale šeredně pletla, začal na mě hystericky řvát, že jsem jeho a nikdy se mě nevzdá. To už mi přišlo opravdu přes čáru a radši jsem utekla domů. Doufala jsem, že se z toho Milan vyspí a dá mi pokoj. To jsem zase jednou byla naivní. Druhý den na mě čekal před školou s kytkou. Nechtěla jsem s ním mluvit, radši jsem se držela holek a zapadla do školy. Čekal na mě ale i po vyučování a i když jsem mu řekla, že s ním mluvit nechci, pořád se snažil zatáhnout mě do hovoru. Po večerním tréninku na mě zase čekal a chtěl si promluvit. Sliboval, že to bude jen na pět minut. Řekla jsem si, že pět minut mě nezabije… Zase vedle. Milan měl nachystaný monolog snad na půl hodiny. Opakoval, že jsem jeho životní láska a nemůže beze mě být. Trvala jsem na rozchodu, protože mě jeho řeči už opravdu děsily. Nakonec jsem utekla domů.
Ráno se to celé opakovalo, čekání před školou, po škole a k tomu desítky zpráv na Facebooku a zmeškané hovory. Ve zprávách opakoval pořád to samý, jak mě miluje, nemůže beze mě žít. Pak napsal, že beze mě život nemá smysl, že se radši zabije. Nevěřila jsem mu, ale v další zprávě popsal, jak se zabije… že už sedí na kolejích pod viaduktem, kam jsme spolu chodili, a jen čeká, až přijede vlak. To mě fakt vyděsilo, běžela jsem tam. Skutečně tam byl, ale nachystaný s novou dávkou argumentů. Už jsem to nevydržela a rozbrečela se. Prosila jsem ho, ať mě nechá být… ať si najde nějakou jinou. Že máme oba právo na štěstí. To ho neskutečně rozpálilo, začal mi nadávat, že jsem kurva a děvka a jde mi akorát o nějakýho jinýho. Tý myšlenky se chytil a začal rozvíjet teorie, s kým vším spím, přitom jemu jsem dát nechtěla. To mě urazilo, utekla jsem domů. Večer jsem radši nešla na trénink a vypnula si mobil. Do definitivně poslední zprávy jsem mu napsala, že s ním nechci už nikdy mluvit. Naši se mě ptali, jestli jsem v pohodě, nic jsem jim neřekla.
Další ráno na mě čekal zase, ale choval se jinak. Nepromluvil na mě, jen se díval, šel dva kroky za mnou. To bylo snad ještě horší, než když na mě křičel. Tu cestu do školy si pamatuju tak přesně, protože to byla chvíle, kdy jsem se ho poprvé bála. Cesta ze školy? Totéž, šel za mnou jako stín. Domů jsem přišla úplně rozklepaná. Ani jsem nešla večer na trénink. Postupně jsem se zklidnila, hodně mi v tom pomohlo, že Milan celé odpoledne nepsal, nevolal, nebyl před domem. Řekla jsem si, že už pochopil a bude klid. Ta představa byla super.
Druhý den jsem zjistila, že krásné představy bývají hodně vzdálené od reality. V mailu mě čekaly desítky sprostých mailů z neznámé adresy a trvalo mi věčnost, než jsem je odeslala do spamu. Když jsem se přihlásila na Facebook, nestačila jsem zírat. Na zdi jsem měla spoustu příspěvků, které jsem tam však neumístila. Příspěvky byly sprosté, urážlivé… taková ostuda. Pročistila jsem příspěvky na zdi, napsala omluvnou zprávu a změnila si heslo. Ve škole jsem všechno probrala s holkama. Shodly jsme se na tom, že za tím může být jedině Milan. Přesvědčovaly mě, ať si na Milana pořádně došlápnu. To se mi úplně nezdálo, bála jsem se, jak by reagoval, ale nechtěla jsem přiznat, jak moc se ho bojim… Nakonec jsme mu napsala ráznou SMSku, ať mi dá konečně pokoj.
Chvilku byl klid. Někde uvnitř zněl hlásek, že mi tohle jen tak neprojde, že přijde odveta, ale nevím odkud, Milan si tohle líbit nenechá. Holky moje obavy rozptýlily. Tak moc jsem chtěla věřit tomu, že už bude všechno v pohodě a o Milanovi neuslyším…
Tak teď sedím s tátou na policii a sepisujeme trestní oznámení za stalking a napadení. Milan nejen že nepřestal, ale ještě přitvrdil. Chodí mi výhrůžné a sprosté zprávy a maily. Milan mým jménem vyvěšuje inzeráty na erotické služby. Před dveřmi bytu několikrát ležela mrtvá myš. Když jsem ho jednou načapala, jak ji tam dává, a křičela na něj, že je magor a udám ho policajtům, tak mě napadl. A je toho mnohem víc, asi tak na deset stran policejního protokolu a dvě strany zdravotní zprávy z pohotovosti. Tak si říkám, co jsem udělala blbě, že to takhle dopadlo? Mohla jsem poznat rovnou, co je Milan zač?
Pravdu mají ti z vás, kteří si pro sebe odpověděli, že Denisa nemohla poznat, jak se k ní bude Milan chovat. Skutečně se nedá na první (a často ani na druhý nebo třetí) pohled poznat, co je člověk doopravdy zač. Násilnická povaha se často projeví až po delší době, někdy to jsou týdny, měsíce, jindy roky. Rozchod s člověkem, který se chová násilně, je jediná možnost – jakkoli nesnadná a nepříjemná. Denisa správně pochopila, že vztah s Milanem nemá perspektivu. Je logické, že nemohla odhadnout jeho reakci na rozchod, to by nenapadlo nikoho. Pochopitelný je i krok, kdy se chtěla s Milanem setkat a vše si vyříkat. S násilným partnerem se nedomluvíte – jemu o domluvu nejde. Stejně tak nemohla prohlédnout ani lest s plánováním sebevraždy. Milan potřeboval přijít s něčím, na co zareaguje, tak zvolil opravdu těžký kalibr. Setkání s násilníkem však nejsou bezpečná. Pochvalu a ocenění si zaslouží Denisin krok, kdy se svěřila kamarádkám a tak nezůstala na celý problém sama.
Mgr. Petra Suchanová, ROSA
Článek byl vytvořen v rámci projektu Stopnasili.cz za laskavé podpory NF AVAST.
