Štěpánka

Tak jo, jdeme od začátku, pěkně pečlivě. Nejdřív podkladová báze pod make up, rozetřít houbičkou, pak make up samotný a všechno to zafixuju pudrem. Lícní kosti lehce přejedu tvářenkou. Moje tahy jsou přesné, souměrné, v podstatě profesionální. Aby ne, vždyť za rok končím a bude ze mě kosmetička. Oddálím tvář od zrcátka a… do pytle, je to pořád vidět. Tak ještě jednu vrstvu pudru a modlit se, aby to pomohlo. Další vrstvu už stejně dát nemůžu, byla bych jako maska… No, fialová modřina pod levým okem je pryč. Tak můžu mezi lidi. V životě by mě nenapadlo, že budu tak často trénovat líčení zrovna proto, aby nebylo vidět, že mám modřiny na obličeji.

Ne, nedělám žádnej bojovej sport. A docela toho lituju, třeba bych se mohla líp bránit. Nesmysl, musela bych bejt Chuck Norris, abych se ubránila… Děda má i přes svůj věk obrovskou sílu. Je to voják z povolání a ze starý školy. Miluje svoje pravidla a svůj řád. Jen na to pomyslim, tak mi běhá mráz po zádech. Slyším, jak na mě naposledy řval: „Já tě řádu naučím, ty smrade nevychovanej!“ a následovalo pár facek, jejichž následky teď pracně maskuju. Vůbec nemá cenu řešit, proč k tomu došlo… společným jmenovatelem všech těchhle situací (tahle samozřejmě nebyla první) je moje neschopnost a nevychovanost. Podle dědy jsem líná, tlustá, drzá, blbá, nikam to nedotáhnu a skončim jako máma. Rozvedená, podprůměrná podnikatelka s dítětem na krku. Kde se v něm tahle zášť vzala, to nikdo neví…

Když jsem se ptala mámy, tak mi vyprávěla, že co si pamatuje, děda byl nepříjemnej morous. K babičce se choval spíš než jako ke služce, než k partnerce. Respekt, úcta, tolerance, nebo nedejbože laskavost, něha… to je mu naprosto cizí. Babička to prý nikdy nedávala moc najevo, ale podle mamky se tím hodně trápila, to se podepsalo na jejím zdravotním stavu a umřela ani ne v padesáti letech. Kdo by čekal, že dědu tahle ztráta donutí změnit chování ke svým blízkým, je na omylu. Naopak má mamka pocit, že o to víc se opřel do ní, do svýho jedinýho dítěte. To se totiž nemůže svobodně rozhodnout a přestat se s otcem vídat, jako to udělali ostatní příbuzní. Mamce bylo sedmnáct, když babička umřela a hned o rok později se potkala s tátou, šíleně se zamilovala, neplánovaně otěhotněla a vzali se. Kvůli nedostatku peněz ale museli jít bydlet k dědovi a tam asi nastal ten zlom.

Děda totiž mýho tátu nesnáší, vadí mu na něm úplně všechno… od profese až po účes. Táta je spontánní, nekonvenční umělec, bohém, požitkář. Přidejte si k tomu neupravený účes, kérky na rukou, náušnici… děda z něj šílel. Do teď mu nemůže přijít na jméno, mluví o něm jako o největším póvlu. Táta se mi jednou svěřil, že kvůli dědovi jim s mámou krachlo manželství. Do všeho jim mluvil, o všem chtěl rozhodovat, ponižoval je, napadal, měl na ně pořád nějaký požadavky. Naši si od něj navíc půjčili nějaký peníze, tak tím je vydíral… Táta se svojí povahou a volnomyšlenkářstvím nemohl v takový atmosféře ani žít, ani tvořit, tak se rozhodl odejít a máma ho strašně zklamala, že nešla s ním. Myslím si, že je to oba dodnes mrzí…

Já od mala neznám nic jinýho než ponižování, neustálou kontrolu, komunikaci formou příkazů a zákazů, a při sebemenším porušení „řádu“ a někdy naprosto nesmyslných pravidel fyzický tresty, hraničící s týráním. Nebo vám připadá normální malou holku seřezat páskem tak, že si kvůli modřinám tři týdny nemůže sednout? To mi bylo deset a dostala jsem pětku za zapomenutej domácí úkol. O dva roky později o mně zlomil vařečku, když bylo potřeba mi „vysvětlit“, že cestou ze školy si nemám co hrát s kamarádkou, mám jít přece rovnou domů. Příchod ze školy: 14:30. To nechceš… S pubertou přišla změna a začal mě tahat za vlasy (dvakrát mi je ostříhal!) a fackovat. V nanášení make upu jsem v ročníku nejlepší, protože mám bohatou praxi. Za celou situaci doma se stydim. Copak můžu někomu říct, že mě mlátí děda? A že když se mě máma zastala (poprvé a podle všeho naposled), tak dal pár facek „na srovnání“ i jí? Věřil by někdo tomu, že se dospělá ženská nechá mlátit od svýho táty? Neřekla jsem to nikomu a nemám v plánu to měnit. Mamka by to zase akorát schytala, a i když je táta hrozně fajn, něco se mu prostě říct nedá. Nějak to zvládnu sama. Nemám páru, jak to udělám. Když to nepůjde jinak, uteču z domova. Mám nějaký úspory, tak bych měla něco do začátku. Lepší by bylo dodělat maturu a pláchnout až potom, ale nevim, jestli ten rok ještě dám…

 

Štěpánčin příběh nám ukazuje několik důležitých faktů. U násilných osob nečekejte, že se samy od sebe změní. Většinou na své jednání nemají reálný náhled, nemají pocit, že dělají něco špatně. Svou pokřivenou optikou vidí situaci tak, že na své jednání mají právo a na vině je oběť, protože se nechová podle jejich představ. Násilník se neomezuje jen na své partnery, ale týrá i děti, či vnoučata. Násilí ničí celé rodiny, deformuje vztahy současné i budoucí. Za páchání násilí by se měly stydět násilné osoby, ale protože často nemají svědomí, stud nepociťují. Paradoxní je, že se stydí oběti, které žádnou vinu nenesou. Svá zranění často maskují, různě je skrývají, vymýšlí si různá zdůvodnění, jak k nim přišly.

Štěpánka se za svou situaci stydí natolik, že volí cestu, kdy chce všechno zvládnout sama, i za cenu útěku. Maminku chce chránit, před tátou se stydí. Možná by se mohla zkusit někomu svěřit, aby na to nebyla sama. Určitě má kamarádku nebo oblíbenou učitelku. Na školách taky bývají výchovní poradci či školní psychologové. K dispozici jsou bezplatné a neustále dostupné linky.

LINKA BEZPEČÍ – 111 116
www.linkabezpeci.cz – zdarma, non stop
Linka pomoci obětem kriminality a domácího násilí – 116 006 – zdarma, non stop

Mgr. Petra Suchanová, ROSA – centrum pro ženy, z.s.

Článek byl vytvořen v rámci projektu Stopnasili.cz za laskavé podpory NF AVAST.

Posted in Články, Novinky, Pro média.