Pro velmi mnoho dětí je domácí násilí každodenní realitou, i když pečlivě schovanou za zdmi domovů. S násilím ze strany svého partnera se během svého života setkává 38 % českých žen. A v rodinách, kde dochází k násilí, jsou děti jeho svědky ve více než 90 procentech případů.Tyto děti vidí a nebo i jen slyší z vedlejší místnosti údery, rány, facky, škrcení, nadávky nebo pláč. V rodinách, kde dochází k násilí, navíc násilný partner ve 40 až 60 procentech případů napadá i své děti.
Děti se svědky násilí stávají, pokud:
- Vidí fyzické nebo sexuální násilí.
- Slyší psychické nebo fyzické násilí.
- Vidí zranění způsobená fyzickým násilím.
Podle Světové zdravotnické organizace je přítomnost dětí při domácím násilí jejich psychickým týráním. Děti, které se stanou svědky násilí mezi rodiči mohou mít podobné potíže jako děti, které jsou samy týrány.
Rozsah důsledků, které na děti má přítomnost při domácím násilí závisí na několika faktorech:
- věk a pohlaví dítěte
- míra brutality násilí, jehož byly děti svědky
- reakce okolí (podpora či netečnost)
- počet útoků, jichž byly děti svědky
- nestabilní výchovné metody a tělesné tresty
„Táto, prosím, nech mámu, ona už bude hodná!“ pětiletý syn
„Mami mysli na něco hezkého, já to dělám taky tak.“ desetiletý syn
„Neboj mami, já tě ochráním, aby tě zase neztřískal.“ čtyřletý syn
Nejčastější důsledky násilí v rodině mohou mít následující podobu:
Psychické projevy:
- pocity úzkosti, bezmoci (děti nemohou násilí zabránit, ani matku ochránit, nemají kam se schovat či utéci)
- poruchy pozornosti, které vedou ke zhoršení prospěchu
- pocity ztráty, vzteku, smutku, zmatku, deprese, nízké sebevědomí
- sebevražedné tendence
- Děti mohou na prožité trauma reagovat regresí, tj. návratem do předchozích, již překonaných vývojových období. Příznakem takové reakce bývá často noční pomočování, žvatlání, pasivita a nadměrná přizpůsobivost, žádné projevy přirozené dětské zvědavosti, dobrovolná izolace, noční můry a děsivé sny.
Psychosomatické projevy:
- nespavost,
- zimomřivost,
- bolesti břicha a hlavy,
- zvýšená nemocnost bez nalezené specifické příčiny
Projevy v chování:
- poruchy přizpůsobení,
- projevy verbální i fyzické agrese vůči vrstevníkům i dospělým,
- útěky z domova,
- porušování pravidel a nerespektování hranic,
- vyrušování,
- dožadování se pozornosti,
- „věšení se“ na lidi okolo,
- nedostatek odstupu.
Děti si v průběhu svého vývoje osvojují řadu postojů a způsobů chování nápodobou. Pokud jsou svědky násilí v rodině, mohou přebírat tento model a aplikovat ho ve svých vztazích k sourozencům, vrstevníkům a později i do partnerského života a vůči vlastním dětem.
Jak ukazují některé zahraniční výzkumy a studie, (např. Rivera and Widom, 1990; Bailey et al., 1997) mezi pachateli a oběťmi šikany ve školách, stejně jako mezi mladistvými delikventy a pachateli násilných trestných činů ve věku mladších 18 let, tvoří velkou skupinu děti, které byli přímými svědky násilí v rodině.
Vliv domácího násilí na děti
- Přebírání odpovědnosti za týrání.
- Stálá úzkost, že dojde k dalšímu násilí, a stresem vyvolané poruchy.
- Vina, že nejsem schopen/schopna násilí zastavit. Vina, že mám ráda trýznitele.
- Strach z opuštění.
- Sociální izolace a potíže se vztahy s vrstevníky i dospělými.
- Nízká sebeúcta.
- Řešení problémů agresí (verbální, fyzickou, k vrstevníkům, dospělým, zvířatům).
- Nepřebírání zodpovědnosti a svalování viny na druhé (jak mají odpozorovaný model od násilného rodiče).
Dítě, které je ve stresu z traumatického zážitku, kdy je objektem násilí osoba, kterou má rádo a která se o něj stará, může utíkat k regresi, projevují se u něj separační, pronásledují jej noční můry. Děti, které jsou svědky násilí, se mohou chovat agresivněji a nebo naopak bázlivěji. Chlapci vykazují spíše problémy, které se kategorizují jako vnější – nepřátelství a agrese. Dívky vykazují spíše vnitřní problémy – deprese a somatické potíže. Může to ale být i naopak. Děti mohou být neklidnější, plačtivější, úzkostnější, trpí malou sebeúctou, depresemi, jsou zlostné, mají potíže se sebekontrolou, somatizují (jdou z nemoci do nemoci), objevují se u nich poruchy příjmu potravy (např. anorexie), pokusy o sebevraždu, sebepoškozování, v případě starších dětí dochází k užívání drog a alkoholu, útěkům z domova. Tyto děti přestávají komunikovat s vrstevníky, učitelkami. Mohou mít i další potíže ve škole – s koncentrací, přizpůsobením, mentální zpožďování. Řada dětí trpí stresem vyvolanými indispozicemi (bolesti hlavy, břicha, žaludku, teploty…). Trpí posttraumatickými stresovými poruchami. Jejich problémy se mohou vrátit po letech: při volbě partnera či výchově vlastních dětí. Riziko, že děti, které jsou svědky násilí, budou později samy agresory nebo oběťmi, je velké.
Emoce dětí zažívajících domácí násilí
Rozporuplné pocity: tyto děti prožívají lásku i nenávist, mají strach z násilného otce, ale zároveň ho mají rády, cítí strach, smutek, hněv. Láska a násilí jsou propleteny a tento model je dětem nabídnut do budoucnosti, kde může napáchat další škody. Některé děti trpí pocity: „mám tátu rád, ale má mě on taky rád, když mě tak tříská flétnou o hlavu, jsem špatný?“
Zmatek: proč se to děje, zmatek co je správné a co ne, zmatek v tom, proč je jednou násilník milující a pečující a jindy násilný.
Pocity viny: děti trpí pocity viny, že mají rády rodiče, který je bije, který bije jejich matku, trpí pocity viny, že násilí mezi rodiči nedokážou zabránit. Říkají si: „kdybych nezapomínal úkoly, táta by mámu nebil…“ Myslí si, že jsou příčinou konfliktů doma a měly by jim zabránit.
Smutek: děti mohou mít návaly smutku, které je tak pohltí, že se už nesoustředí na nic jiného, ani na školu. Děti, které zůstanou s pocity smutku samy a nikdo je s nimi nesdílí, mohou trpět pocity osamělosti.
Deprese: je nejen nevyjádřený hněv, děti se cítí osamělé, opuštěné, ztrácí radost ze života, mají pocit, že je všechno špatně, cítí se jakoby za zdí, za sklem, kam za nimi nikdo nemůže, mají nízké sebevědomí, jsou opuštěné, nešťastné, bojí se vyjádřit své pocity. Nemají chuť k jídlu, trpí poruchami spánku a propadají se do stále větší osamělosti, připadají si bezcenné. Někdy už sedmileté děti mohou trpět sebevražednými pocity. Tyto děti mohou trpět pocitem, že o ně nikdo nestojí, a když zemřou, rodiče toho budou litovat a budou trpět jako teď ony.
Regrese: děti ve stresu mají tendenci zapomenout na některé věci, které se naučily a spadávají k chování odpovídajícímu ranější vývojové fázi – jako je mokrá postel, nehody na toaletě, cucání prstů.
Hněv: na pachatele násilí, na oběť nebo na sebe, že nejsou schopny násilí zastavit, na svět, že se násilí vůbec děje.
Vztek: je běžný citový stav, příbuzní vzteku jsou hněv, strach. Nezvládnutý vztek je ale nebezpečný, vede k násilí a agresi. Vztek může pramenit z pocitů nejistoty, odmítání, z pocitů bezmoci, že nedokážou zastavit násilí. Vztek může pramenit i ze zoufalství a smutku. Je snadnější být vzteklý než smutný a na vztek rodiče určitě zareagují. Některé děti svůj vztek nedokážou vyjádřit, mohou trpět nočními děsy. Je důležité rozkrýt pocity, které za vztekem stojí, a pomoci dětem vyjádřit je způsobem, který ostatním lidem neublíží. Vztek je třeba transformovat: sportovat, proběhnout se, jezdit na kole, uvolnit napětí.
Úzkost, strach: děti traumatizované násilím mohou mít strach, že když se o násilí někdo dozví, budou odebrány rodičům, dány do dětského domova, Klokánku apod. Děti prožívají úzkost, protože se bojí, že tatínek zabije maminku, že se rodiče rozvedou, že otce zavřou do vězení, že je odvedou sociální pracovnice, bojí se, co s nimi bude, když se máma rozvede… Mohou mít ale i strach, že otec zabije matku a budou opuštěné, strach z toho, že je táta odvede a už mámu neuvidí. Děti mohou být tak vystrašené a traumatizované, že se bojí o násilí v rodině hovořit. Mají strach, že se o násilí dozví okolí, mají strach, že když se budou ptát, své rodiče rozzlobí. Tyto děti ztrácejí základní jistoty, jsou neustále ostražité, neustále čekají, kdy je zase bude ohrožovat násilí, už vystihnou, kdy přijde další úder.
Bezmocnost: protože nejsou schopny zabránit násilí obecně a zabránit násilí, když se právě děje, a protože společnost včetně zákonů není schopna nic udělat.
Samota: pocit neschopnosti a odlišnosti od ostatních, pocity izolace.
Stud: že se to děje u nich doma.
Nedůvěra: k rodičům, k učitelům, protože jejich zkušenost jim říká, že dospělí jsou nepředvídatelní, nedodržují sliby a nemyslí to s nimi dobře.
Emocionální efekty:
- vina – cítí odpovědnost za týrání
- stud – „to se nikomu jinému nestává“
- strach – z vyjádřením pocitů (vztek), z rozvodu nebo separace od rodičů, z neznámého, ze zranění, z nepřátelského světa
- zmatek – konfliktní oddanost (láska/nenávist)
- vztek – kvůli násilí, týrání, zmatek
- deprese – pocit bezmocnosti a neschopnosti změnit věci
- smutek – ze ztráty
- úzkost
Vliv na chování:
- přehrávání nebo naopak stáhnutí se do sebe
- dosahování nečekaně dobrých výsledků nebo naopak neúspěch
- chození za školu, útěky z domova
- péče – přebírání role dospělých
- agresivní obtěžování nebo si pasivně nechávají vše líbit
- strnulá obrana – rezervovanost, sarkasmus, strnulost, obviňování, defenziva
- vyhledávání pozornosti
- mokrá postýlka
- noční můry
- nadměrná bázlivost
Tělesné efekty:
- somatické obtíže (bolesti hlavy, nevolnost, astma atd.)
- nervozita, úzkost, úzkostnost
- únava, letargie (zdají se být líní)
- psychosomatické symptomy – jsou často nemocné, jdou „z nemoci do nemoci“ (nachlazení, horečky atd. )
- špatná osobní hygiena
- regresivní chování – regrese ve vývojových úkolech
- žádná reakce na fyzickou bolest
- opožděný psychomotorický vývoj
Sociální efekty:
- izolace – nemají žádné kamarády nebo mají odstup ve vztazích
- vyhýbají se tomu, aby přivedly kamarády domů
- vztahy s kamarády začínají intenzivně, končí neočekávaně
- problémy důvěřovat druhým
- špatné dovednosti řešit konflikty
- nepřiměřené sociální zapojení
Kognitivní efekty:
- cítí se odpovědné za násilí, týrání
- obviňují ostatní za jejich chování, nepřebírají odpovědnost
- mají pocit, že je správné bít někoho nebo mu nadávat, když chtějí něčeho docílit, vyjadřují vztek, cítí moc
- nízké sebevědomí (nemohou mít úspěch ve snaze změnit násilí)
- nedůvěra
- při identifikaci se sociálními rolemi (… být kluk znamená… být dívka znamená … být muž/žena/rodič znamená…) užívají příklady násilného chování, chování oběti
[top title=“Přejít na začátek stránky“ float=“right“ round=“round“]