Když si Petra brala Michala za manžela, dělalo jí dobře, jak je pozorný, všude s ní chodil, byl stále s ní. Neměl rád její kamarády, a protože chtěli být stále spolu, přestali se skoro se všemi známými stýkat. Větší změna přišla až v těhotenství. Byla „tlustá, ošklivá, neatraktivní“, jednou dostala i facku. Když se narodila Adélka, začalo peklo. Všechno bylo špatné – špatně umyté, uklizené. Petra každý den poslouchala, že je neschopná, nic bez Michala nedokáže. Peníze jí nedával, mateřskou mu musela odevzdávat a sám platil nákupy. Nesměla koupit ani o jogurt navíc. Brzy přišly i první facky, kopance a rány pěstí. Petra ale chtěla zachovat Adélce rodinu. A taky Michal se druhý den vždy omlouval, jak ji miluje… Pokaždé mu věřila. Po posledním útoku byla hospitalizovaná s otřesem mozku týden v nemocnici. Adélka vše viděla. Začala se ve svých šesti letech počurávat, pronásledují ji strašlivé noční můry, nechce mluvit…
Děti v domácnostech, kde dochází k násilí, mohou být nejen svědky násilí, ale mohou být i samy týrány a mohou být dokonce využívány trýznitelem k manipulaci či získání kontroly nad obětí. Domácí násilí není ojedinělá hádka či konflikt. Jde o opakované a promyšlené napadání a používání moci. Navíc se násilí opakuje v cyklech a má rostoucí tendenci. Při těchto opakujících se situacích je ohrožen nejen psychický, ale i fyzický stav dětí. Ty totiž na systematické týrání a ponižování reagují trvalým napětím. Ztrácejí pocit jistoty a bezpečí, který u rodičů hledají a potřebují. Jsou svědky odmítání, protikladného chování. Po zničující zkušenosti s násilím mívají narušené vztahy s vrstevníky. Cítí se bezmocné, svalují vinu na sebe. Z některých se stávají „malí dospělí“ a přebírají pod vlivem okolností roli dospělého. Někdy se naopak vrací ve vývoji zpět a chovají se příliš dětsky.
Zkušenost s násilím může ovlivnit negativně rozvoj dětského mozku a jeho funkcí. Děti mohou mít potíže s koncentrací, učením, cítěním empatie a rozvíjením normálních vztahů s druhými. Děti, které mají zkušenost s násilím, mají problémy naučit se důvěřovat, mít někoho rád. Aby neriskovaly další citové ztráty, raději se emočně „oddělují“ od svého okolí. Pak mohou čelit vážným potížím v pozdějším životě.
Každé dítě reaguje na násilí rozdílně. Některé je více depresivní, znepokojené, má strach, stáhne se do sebe nebo je sebedestruktivní. Jiné začne být agresivní k rodičům a ostatním dětem: agresi přejímají jako jediný správný model komunikace. Některé je rozpolcené, jiné příliš aktivní či neopatrné. Děti jsou zmatené ve svých pocitech vůči rodičům – násilného rodiče mají rády a zároveň se jej bojí. Své matky mohou v důsledku narušené rovnováhy moci v rodině a kvůli násilnému modelu vnímat jako sobě rovné – tedy ne jako autoritu rodiče, ale jako vrstevnice. Buď se k nim mohou chovat stejně agresivně jako ke spolužákům a nebo mohou mít tendence je ochraňovat.
Děti, které jsou svědky násilí, mohou přebírat odpovědnosti za týrání, prožívat stálou úzkost, že dojde k dalšímu násilí, mohou cítit vinu, že nejsou schopny násilí zastavit. Mohou cítit vinu, že mají rády trýznitele. Prožívají strach z opuštění. Dostávají se do sociální izolace a mohou mít potíže se vztahy s vrstevníky i dospělými. Trpí nízkou sebeúctou. Mohou řešití problémy agresí (verbální, fyzickou, k vrstevníkům, dospělým, zvířatům). Naučí se nepřebírat zodpovědnost a svalovat vinu na druhé (jak mají odpozorovaný model od násilného rodiče).
Dítě, které je ve stresu z traumatického zážitku, kdy je objektem násilí osoba, kterou má rádo a která se o něj stará, může utíkat k regresi, projevují se u něj separační strachy, mohou je pronásledovat noční můry. Děti, které jsou svědky násilí, se mohou chovat agresivněji a nebo naopak bázlivěji. Chlapci vykazují spíše problémy, které se kategorizují jako vnější – nepřátelství a agrese. Dívky vykazují spíše vnitřní problémy – deprese a somatické potíže. Může to ale být i naopak. Děti mohou být neklidnější, plačtivější, úzkostnější, trpí malou sebeúctou, depresemi, jsou zlostné, mají potíže se sebekontrolou, somatizují, objevují se u nich poruchy příjmu potravy, pokusy o sebevraždu, sebepoškozování, v případě starších dětí dochází k užívání drog a alkoholu, útěkům z domova. Tyto děti přestávají komunikovat s vrstevníky, učitelkami. Mohou mít i další potíže ve škole – s koncentrací, přizpůsobením, mentální zpožďování. Řada dětí trpí stresem vyvolanými indispozicemi (bolesti hlavy, břicha, žaludku, teploty…), obzvlášť žijí-li stále v jedné domácnosti s násilníkem, nebo jsou nuceny soudem ke styku s otcem, který se dopouštěl na jejich matce nebo na nich násilí. Děti si opakovaně vybavují útok, celý zážitek se jim ve flashbacích vrací: Prožívají tak opakovaně stavy úzkosti. Trpí posttraumatickými stresovými poruchami. Jejich problémy se mohou vrátit po letech: při volbě partnera či výchově vlastních dětí. Riziko, že děti, které jsou svědky násilí, budou později samy agresory nebo oběťmi, je velké. Děti z domovů, kde jsou týrány matky, projevují menší míru pochopení, soucítění s druhými. Mívají problémy s navazováním vztahů s vrstevníky, autonomií, sebekontrolou. Přítomnost při násilí v dětství vyvolává v dospělosti deprese, posttraumatické symptomy, nízkou sebeúctu mezi ženami a posttraumatické symptomy mezi muži.
Mgr. Martina Hronová, ROSA