S Adélou se známe už od základky. Učitelka nás posadila do předposlední lavice u okna a ta už nám zůstala. Ta lavice, ne učitelka. Po základce jsme šly spolu na střední. Díkybohu jsme byly stejně zaměřený, bavily nás stejný předměty, takže teď jsme spolu na socce – teda Střední odborné škole sociální. Když to dobře půjde, příští rok tady skončíme a budeme pokračovat na VOŠce. Obě chceme pomáhat lidem, já seniorům, Aduš tíhne spíš k dětem. Je fakt, že ji milujou. Ty děti. Když máme praxi ve školce, je u nich bezkonkurenčně nejoblíbenější.
Jsme s Adél jako ségry. Máme společný koníčky, baví nás stejná hudba i filmy, lovíme kešky, chodíme skákat na trampolínky, jezdit do hřebčína. Smějeme se stejným vtipům, dokončujeme za sebe věty. Dokonalá souhra. Akorát v jedný věci jsme každá jinde. Já nikoho nemám a Adéla si našla Pavla. Teda, spíš on si našel ji. Takhle by mě opravil. On je přece ten macho, lovec, dobyvatel, pán tvorstva, no prostě alfa samec. Aspoň si to o sobě myslí. Když mi o něm Adél poprvé vyprávěla, znělo to, že fakt našla svého prince. Mužnej, sebevědomej, vtipnej, úspěšnej. Měl přesně to, co naši spolužáci nemaj. Myslíte, že se nám stává, aby nám spolužák podržel dveře, pomohl do kabátu, zaplatil McFlurry? Netušila jsem, že takový chování nepatří jen do seriálu z minulýho století. Adéla to netušila taky a maximálně ji to okouzlilo. Byla jsem na její objev zvědavá. Abych byla upřímná, ze začátku Pavlovo kouzlo zapůsobilo i na mě, ale hodně rychle to přešlo. Přesně ve chvíli, kdy jsem omylem vyslechla jeho rozhovor s mámou. Mluvil s ní jako s někým méněcenným, byl na ni neuvěřitelně sprostej, odbýval ji. Neskutečný. Vzápětí nasadil ten svůj úsměv a dělal, jakoby nic. Já už měla jasno.
Když jsem o tom mluvila s Adélou, moc mi nevěřila. Je do něj beznadějně zamilovaná a růžový brejle má na obličeji snad přirostlý. Snažila jsem se jí vysvětlit, že takovej kluk není pro ni, že by se mohl chovat časem hnusně i k ní, ale nechtěla o rozchodu slyšet ani slovo. Ten den jsme se poprvé krutě pohádaly, vyčetla mi, že jí Pavla závidím a ze sobectví je chci rozeštvat. To mě mrzí doteď. Nikomu bych nepřála štěstí a lásku víc, než jí. Měla to v životě těžký, vyrůstá bez táty, kterej se zabil na motorce, když byla ještě mimino. Žijou jen s mámou, která jinýho partnera nechce. Druhej den jsme se usmířily, ale musela jsem slíbit, že budu jejich vztah s Pavlem respektovat. Pro naše kamarádství bych to toho skousla i víc. Osvědčilo se mi se o Pavlovi nebavit, tak nějak ignorovat jeho přítomnost. V tom mi pomáhá Pavlova pracovní vytíženost. Jsou týdny, kdy se s Adélou ani nevidí, protože je na montážích. Tyhle týdny mám nejradši, máme čas pro sebe a všechno je, jako dřív.
Nedávno mi Adéla volala, byla uplakaná, nešťastná. Že se s Pavlem pohádali a on ji praštil do obličeje. Nejdřív jsem zůstala jako opařená, ale pak jsem sedla na metro a jela za ní. Otevřela mi s balíčkem mraženýho špenátu na tváři, která jí ale stejně otékala. Už nebrečela, ale podle zarudlých očí bylo znát, že přestala před chvílí. Jak se mi pověsila na krk, rozbrečela se znovu a začala mi o překot vyprávět, že už dlouho se s Pavlem necítí dobře, že ji hrozně sekýruje, do všeho jí mluví, jedná s ní jako s nesvéprávným debilem a nadává jí. Snažila jsem se jí doptávat, ale vůbec nebyla schopná mi odpovědět, ale pokračovala v monologu. Kolikrát se už pohádali, skoro rozešli, jenže on si pak posypal hlavu popelem a ona mu odpustila. Pak je to zase všechno krásný a zalitý sluncem.
Trvala jsem na tom, aby mi Adéla odpověděla na dvě otázky: proč mi neřekla, co se děje a jestli je to poprvé, co jí fyzicky ublížil. Když jsem se jí několikrát ptala, jestli je ok, vždycky tvrdila, že jo. Tak prý proto, abych na Pavla nenasazovala a celý to nedramatizovala. Pak přísahala, že facku od něj dostala poprvé. Snědly jsme společně kyblík zmrzliny a všechno jsme to probraly. Adéla se díkybohu rozhodla pro rozchod. Pavel se jí svým chováním zhnusil. Rovnou mu napsala zprávu, že je mezi nima konec. Šly jsme na trampolíny a pak každá domů.
Druhej den nebyla Adéla ve svý kůži, přikládala jsem to porozchodový depce a snažila se ji rozptýlit. Večer jsem ji chtěla vytáhnout do kina, ale nechtělo se jí, chtěla bejt sama doma. Ok. Pak pookřála a dostávala se do formy. Měla jsem z toho radost a strašně ráda bych teď napsala, že Adéla je z toho venku. Ale přišly komplikace. Vlastně jen jedna, údajně trpící, sklíčená, 180 cm vysoká, modrooká, hnědovlasá komplikace, nesoucí pugét růží. A kupu omluv. Čekal na ni před školou. Hrklo ve mně, popadla jsem Adélu za rukáv a táhla ji pryč. Nedala se. Vždyť Pavel si chce jen promluvit… Bylo mi srdečně jedno, co se Pavlovi chce, čekala jsem opodál. Během chvíle k mýmu úžasu nastoupili k němu do auta a odjeli. Poprvé jsem dostala na Adélu vztek. Celý odpoledne mi neodpovídala na What´s upu, bála jsem se o ni.
Následující ráno jsme se sešly v kavárně u školy jako obvykle. Čekala jsem vysvětlení, ale to jsem byla opravdu mimo. Adéla nepřišla, ale doplula na růžovém obláčku, až jsem si myslela, že si ta holka snad něco šlehla. Lakonicky mi oznámila, že jsou s Pavlem zase spolu, ale že si nepřeje, abych ji od vztahu zrazovala a zkoušela ji proti Pavlovi manipulovat. Studená sprcha. Nevzmohla jsem se na slovo, akorát mi ulítlo, že apríl přece už byl. Během dne jsme se spolu zase víc a víc bavily a já pořád doufala, že mi řekne, že ten návrat myslela jako joke. Doufá zoufalec. Odpoledne ji Pavel zase vyzvedl, na pravidelnou vyjížďku do hřebčína ji odvezl, po skončení práce ve stájích zase nasedla do auta a na zprávy mi neodpovídala.
Ve škole jsem se se z ní snažila dostat, co se děje, tak mi pouze řekla, že se rozhodla ve vztahu víc snažit, aby Pavel neměl důvod ji zase usměrnit. WTF? Jako vážně? Usměrnit? Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale umlčela mě větou, že až bude chtít vědět, co si myslim, řekne mi to. Myslela jsem si, že tohle je náš konec, ale postupně se nám dařilo se spolu bavit, skoro jako kdyby žádnej Pavel neexistoval. Já se na něj neptala, Aduš o něm sama nezačínala. Myslela jsem si, že jsou v pohodě, když mi Adéla jednou pozdě večer volala, že je sama někde na kraji Prahy a nemá se jak dostat domů. Jestli trvalo mě dlouho, než mi došlo, co se děje a co mám dělat, měli byste vidět bráchu, když jsem ho tahala z postele a cpala mu klíčky od auta. Naši nebyli doma a Adéla doma vlastně nelhala, když řekla, že bude spát u nás. Potom, co jsme jí našli (zázrak!), odvezli domů, si u nás dala sprchu a čaj a já dostala další dávku šokující pravdy. Jeli s Pavlem někam na koncert, pohádali se a on ji ve vzteku vysadil a ujel. Obešlo se to bez napadení, ale bylo mi do breku, když jsem u ní na těle viděla modřiny staršího data. To hovado ji mlátí.
Až do ráno jsme si povídaly a vymyslely plán rozchodu. Poučené předchozí chybou, už nedopustíme, aby se Adéla s Pavlem po rozchodu viděla nebo s ním dokonce zůstala sama. Aduš sama si nevěří, že by jeho psím očím a slibům odolala. Tak znovu rozchodová zpráva, depka, postupný obrat k lepšímu… a najednou bác, byli zase spolu. Nevím, jak se to Pavlovi povedlo, ale znovu Aduš ukecal. Ta holka se přede mnou uzavírá víc a víc, mám tušení, že jí zakázal o tom se mnou mluvit… Ta jí taky může zakázat, aby se se mnou vůbec bavila. Aduš se postupně z veselý holky mění na uťápnutou starou-mladou. Všechno, co jí Pavel dělal a co mi vyprávěla, nějak vytěsnila, nebo zapomněla. Odbývá mě slovy, že přeháním, tak zlý to nebylo, facky a rány si zasloužila a až budu s někým chodit, sama pochopím, že všude je něco.
A co teď. Mám nějakou možnost, jak Adéle pomoct? Nápady, tipy, zkušenosti? Nějaká vychytávka jako od Ládi Hrušky? Nebo se mám jen dívat, jak ji pomalu mění a ničí? Mám to někomu říct?
Strašně se snažím, abych tu pro Adélu pořád byla, kdyby mě potřebovala, ale pomalu mi docházej síly a trpělivost. Mám ji ráda jako vlastní ségru, ale taky jí mám někdy plný zuby. Když jsou v pohodě, tak jsem za blbku, která akorát přehání, když řekne, že tohle je násilí a když je zle, tak mi vymele díru do hlavy. Mám o ní strach, bojím se, že to příště neskončí fackou. Bojím se, že ji Pavel vymeje mozek a ona se se mnou přestane bavit úplně. Bojím se to někomu říct a bojím se mlčet. Je mi z toho všeho zle a jsem frustrovaná, že nevim, jak z toho ven. A taky z toho, že jí nerozumim, kolikrát už byla rozhodnutá pro rozchod a vždycky v.zala zpátečku. Že ho má ráda. Ale jak může mít někoho takovýho ráda? Mám pocit, že už jsme to všechno probraly stokrát a už nemám sílu, to pořád dokola probírat.
Situace Aleny je nezáviděníhodná. Její kamarádka Adéla je obětí násilí ve vztahu. Alena je zřejmě jediná, kdo o tom ví a neví, co má dělat. Chtěla by kamarádce pomoct, ale neví jak, a předchozí pokusy ji vyčerpaly. Uvědomuje si, že oběť Adéla prochází různými fázemi, které ovlivňují její chování. Jedná se o cyklus násilí, znak násilí ve vztahu. Když je ve vztahu klid po útoku, oběti jsou nejvíc otevřené pomoci a chtějí vztah ukončit. Když si řeknou o pomoc, okolí většinou zareaguje. Čím větší angažovanost v pomoci, tím větší pocit zmaru a zklamání, když se oběť k agresorovi vrátí. Ukončení násilného vztahu se často povede až na několikátý pokus. Alena se brání roli přihlížejícího, o kamarádku má strach. Smutnou pravdou je, že Adéla sama se musí rozhodnout, jestli chce vztah skutečně ukončit, to za ni nikdo udělat nemůže a až k tomu rozhodnutí dozraje, bude ráda, že má kamarádku, která při ní stojí. Oběma budeme držet palce- Adéle, aby jí došlo, že s násilným partnerem fungující vztah mít nebude, a Aleně, aby měla sílu ustát Adélin proces rozhodování. Dívky se také mohou poradit s odborníky – na linkách důvěry, v poradnách, u školního psychologa, s třídní učitelkou…
Mgr. Petra Suchanová, ROSA – centrum pro ženy, z.s.
Článek byl vytvořen v rámci projektu Stopnasili.cz za laskavé podpory NF AVAST.
