Vaška jsem milovala od prvního setkání na plese mediků. Vysoký mladík, plný energie, kreativity. Byl středem pozornosti všech v hloučku studentů. Když pro mě k tanci přišel veselý černovlasý kluk s modrýma očima, byla jsem okouzlena. Trochu jsem měla snížené sebevědomí, připadala jsem si trochu zaskočená. Překvapilo mi už první rande. Byl sečtělý, měl široký rozhled, vyprávěl historky ze studentského života po vinárnách. Pravda trochu jsem si občas připadala jako v roli žákyně na schůzce s vtipným učitelem. Vašek měl vkus, hned od začátku mi radil, co se k čemu hodí, co mám nosit. Zprvu jsem to vnímala jako dobrou pomoc, moc jsem na módní trendy nebyla.
Pocházela jsem z rodiny, kdy bylo napětí, táta důstojník, máma učitelka. Moc jsem se těšila na únik, na svoji novou rodinu. Vašek nijak nastaven mít rodinu nepreferoval. Přesto ani ne rok po maturitě jsme se museli vzít narychlo. Byla jsem v 5 měsíci. Tak představovala jsem si svatbu romantickou, ale nakonec byla jen malá, s kamarády, bez rodičů. Vašek říkal, že musíme šetřit na vlastní bydlení. Těhotenství jsem špatně snášela. Věděla jsem, že Vašek je prchlivý, když se mu něco nelíbilo, mrsknul s věcmi, knížkou, hrnkem. Zaskočila mi první facka v 8 měsíci gravidity. On určoval, jaký kočárek si koupíme, kde budu rodit. Já už ani nevím, nějak jsme odsekla, což ho velmi vytočilo. Neumím ani popsat šok, ponížení, pocit viny.
Možná se mi tehdy omluvil, že má před zkouškami a já ho vytočila…
Začala jsem se snažit, vnímat jeho náladu, odstraňovat vše, co by ho nějak naštvalo. Po porodu jsem měla zdravotní potíže. Z mého pohledu tehdy jsem moc obdivu pro manžela neměla. Byla jsem unavená, on se vracel někdy po 2 dnech. Neměl čas mi nijak pomoci. Mí rodiče pracovali, jeho nijak neprojevili zájem nás navštěvovat. Po Honzíkovi, který se narodil v zimě se narodila za dva roky Ema. Nedá se říci, že by muž neměl rád děti. Přišly ale na něj brzo. Už sice pracoval na interně, rád si i s nimi hrál. Když ale zlobily, nebyl trpělivý. Bouchnul s hračkou, okřikl je. Dokud byly malé ještě se občas do her zapojil. Postupem doby se děti začaly spíše stranit, když se jim táta vracel domu. Už neběžely s dychtivým slovem „Táta“…, ale zalezly do svého pokojíku.
Chtěla jsem nastoupit do práce účetní, to se Vaškovi nelíbilo, vždyť. On nosí dost peněz. Mě ale chyběli lidi. Stále jsem byla jen doma…když jsem si koupila první halenku rozkřikl se, kde jsem na ní vzala peníze. Ohradila jsem se a dostala druhou facku. Iniciovala jsem návštěvu rodinné poradny. Byli jsme tam dvakrát. Muž společenský člověk okupoval rozhovor. Mluvil o tom, co vše pro rodinu On udělal, jaké má hodnoty. O mě mluvil jako o nervózní ženě, která neví, co chce. Nesdělil, jak mi dma začal ponižovat, kontrolovat, žárlit, když jsem začala chodit do práce. Źili jsme na okraji Prahy v rodinné vilce s krásnou zahradou. Každou volnou hodinu jsem se jí věnovala. Přestala jsem chodit zpívat do sboru, cvičit. Moc společenský život jsme nevedli. Tedy on ano. Chodil na večírky, s kamarády, do hospody. Nikdo z okolí neviděl moji bezmoc a zklamání. Já nevím, jak se to stalo. Snažila jsem se. To nebyl ten Vašek z mládí.
Když se jednou večer podle mě bezdůvodně zase rozzuřil protože se mu něco nepovedlo chtěl praštit o zem s počítačem. Ten byl ale připojen do sítě, počítač se mu sesmekl, spadl mu na nohu. V duchu jsem si řekla, to máš za to vztekání a podvědomě jsem se ušklíbla. Bohužel to zahlédl. „Tak ty se mi budeš pošklebovat! „ Skočil po mě, začal mi bít pěstí do obličeje. Omdlela jsem. Slyšela jsem zdáli jen Honzíka, „tatínku neumře maminka…“
Tak skončila moje velká láska. Přemýšlela jsem o tom, co budu dělat, jak budu žít s dětmi bez vily, zahrady. Začala jsem přemýšlet, zda najdu odvahu opustit Vaška.
Jakou radu byste Tereze dali?