Je pravda, že příčinou násilí je alkoholismus partnera?
Alkohol může působit jako stimulátor násilí, pod jeho vlivem se odbourávají zábrany a agresivní impulsy se zesilují, není ale příčinou násilí. Stav opilosti je často násilníky využíván jako omluva pro jejich agresivní chování. Také pro některé ženy je mnohdy přijatelnější věřit tomu, že jejich muž by se nechoval násilně, kdyby nepil.
Je pravda, že pokud mě oběť sama nepožádá o pomoc, neměl/a bych se do problému míchat? Je to přeci jen soukromá záležitost…
Násilí není soukromou záležitostí a násilné činy jsou podle našich zákonů trestné bez ohledu na to, zda se odehrávají doma nebo na veřejnosti. Praxe ukazuje, že účinná pomoc obětem a přerušení či ukončení násilí ve vztahu si vyžaduje zásah zvenčí. V roce 2004 vstoupil v účinnost §215a trestního zákona, ve kterém byla stanovena nová skutková podstata týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Od roku 2007 poskytuje obětem domácího násilí větší ochranu také zákon č.135/2006, který kromě jiných změn přináší také možnost vykázat násilnou osobu ze společného obydlí.
Trestní oznámení může podat každý, kdo se o trestném činu dozví, nikoli jen oběť sama. Je však vždy dobré takové rozhodnutí s obětí prokonzultovat, může to totiž znamenat ohrožení jejího bezpečí.
Pokud ale budete svědky napadení nebo k násilí dochází ve vašem sousedství, přivoláním policie můžete oběti zachránit život.
Nemohou si za násilí ženy tak trochu i samy? Třeba partnera něčím vyprovokovaly.
Pachatelé násilí často tvrdí, že byli k násilí vyprovokováni. Chtějí totiž legitimizovat své chování a zbavit se vlastní odpovědnosti. Jako záminka k násilí tak může posloužit cokoli: ženin názor, kontaktování rodiny či přátel, připravené jídlo, chování dětí a jiné. Odpovědnost za násilí však musí nést ten, kdo se jej dopouští. Pokud se nám nelíbí chování partnera/ky nebo s něčím nesouhlasíme, máme celou řadu možností jak zareagovat. Můžeme popsat, jaké emoce to v nás vyvolává, můžeme sdělit, že s tím nesouhlasíme, můžeme odejít a říct, že to budeme řešit později, až se uklidníme. Někteří lidé zvolí násilí. Pokud má pachatel domácího násilí zlost na někoho jiného, ve většině případů situaci neřeší násilím. Násilně se chová zpravidla jen doma. K násilí se v rodině uchýlí proto, že mají pocit, že si to mohou dovolit, a proto, že chtějí získat nad partnerkou absolutní moc a kontrolu. Omluvou pro fyzické napadení či psychický teror ale nemůže být žádné jednání ani fakt, že se jedná o partnerku či manželku. Domácí násilí nebývá nezvládnutím konfliktu, ale chováním, které má vést k získání kontroly a moci nad partnerkou (popř. partnerem) a udržením této kontroly.
Je pravda, že existuje rozdíl mezi hádkou a násilím?
Ano, lidé mají někdy tendenci násilí bagatelizovat říkat, že je to normální, že je to jen běžná hádka. Je ale nutné si uvědomit významný rozdíl mezi hádkou a násilím. Při hádce se jedná o konflikt dvou stran, které jsou přibližně stejně silné, vyrovnané. Většinou jde o konflikt zájmů, přičemž každá strana se snaží prosadit své stanovisko. Pokud je však mezi nimi nerovnost sil a moci (např. jedna strana prosazuje své zájmy prostřednictvím zastrašování, využívání fyzické převahy, zbraní nebo ekonomickou převahou), už se nejedná o hádku, ta se mění v násilí.
Je pravda, že oběti setrvávají v násilném vztahu i několik let, než se rozhodnou odejít?
Pro většinu lidí je nepochopitelné, proč oběť násilí od svého partnera neodejde. Tím, že ve vztahu zůstává, je jí připisovaná odpovědnost za další násilné incidenty. Násilí ve vztahu se vyvíjí postupně, nejdříve k němu dochází jednou za čas, později třeba jednou za měsíc, týden nebo i častěji. Intenzita a nebezpečnost násilí se zvyšuje pozvolna v průběhu času. Oběť mezitím ztrácí vědomí hranic toho, co je pro ni nebezpečné a ohrožující a začíná podceňovat vážnost násilných incidentů.
Odchod od násilného partnera je velmi obtížný proces, oběť má často strach z partnerových výhrůžek, že ji stejně nedá pokoj, že ji připraví o děti, o byt, často jsou oběti ekonomicky závislé nebo ani nemají kam odejít. Násilný partner je izoluje, kontroluje, s kým se stýkají a snaží se jim zabránit v odchodu. Chce si totiž udržet kontrolu a moc.
Je pravda, že oběti se někdy k pachatelům vracejí? Pokud ano, tak se jim asi násilí ve vztahu líbilo nebo nebylo tak hrozné…
Přestože se to okolí může zdát těžce pochopitelné, oběti se před tím, než násilného partnera definitivně opustí, mohou několikrát do vztahu vrátit. Jelikož pachatel násilí nechce svou oběť ztratit, snaží se po jejím odchodu získat ji zpět. Může ji přemlouvat, prosit, slibovat, že už se to víckrát nestane, prosit o poslední šanci, manipulovat prostřednictvím výhrůžek sebevraždou, případně zastrašovat jiným způsobem. Oběť těmto slibům věří, domnívá se, že tentokrát to vše zvládnou. Jelikož se ale cyklus násilí točí dál, po fázi klidu opět nastane fáze narůstání napětí a vlastního násilí.
Je pravda, že pokud žena změní své chování a bude se víc snažit, může partnera změnit a násilí zastavit?
Bohužel ne, protože v případech, kdy se rozvine cyklus násilí je pak podnětem pro násilné chování cokoliv. Násilí je totiž nástroj, jak dosáhnout svého cíle a udržet si kontrolu a moc. Aby se násilí zastavilo, musel by násilný partner převzít zodpovědnost za své chování, pojmenovat násilí a vyhledat např. terapii pro pachatele násilí.
Je pravda, že k domácímu násilí dochází jen v nižších společenských vrstvách?
Z odborných studií i z klinických zkušeností vyplývá, že k partnerskému násilí dochází ve všech společenských vrstvách, bez ohledu na vzdělání, příjmy, bydliště (vesnice či město) a mnoho pachatelů i obětí zastává významné společenské postavení (lékaři, právníci, policisté, podnikatelé, zastupitelé atd.) Na jeho výskyt nemá vliv věk, náboženské vyznání ani rasa. Partnerské násilí se vyskytuje jak v heterosexuálních, tak homosexuálních vztazích.
Je možné poznat oběť a pachatele na první pohled?
Pachatelé domácího násilí mají dvojí tvář, chovají se jinak doma a jinak na veřejnosti. Svému okolí se často jeví jako příjemní a sympatičtí lidé, do kterých by to nikdo neřekl. Pachatelé domácího násilí většinou neodpovídají obecné představě násilné osoby nebo zlého člověka.
Stejné je to i s obětí. Oběti se za násilí často stydí a před okolím ho dlouho tají a maskují. V zaměstnání mohou zastávat vedoucí posty, působit energicky a sebevědomě.
Pro odhalení toho, zda se jedná o oběť či pachatele je potřeba hovořit o násilí a zjišťovat historii jeho vývoje ve vztahu.