Paní Anežce je nyní 74 let, žije se svým o pět let starším manželem Karlem v rodinném domku na vesnici na Vysočině, ze které pochází. Mají společně dvě dcery, tři vnučky a dvě pravnoučata.
Anežka byla spolu se svým bratrem vychovávaná pouze maminkou, otec jí zemřel v jejích čtyřech letech. Anežky maminka se snažila dopřát dětem, co šlo, byli ale hodně chudí. Maminka pracovala ve službě u statkáře ve vedlejší vesnici, a když byla práce navíc u sedláků v okolí, pomohla i tam. Anežka měla s maminkou moc hezký vztah a snažila se jí pomáhat, tvrdě pracovala již od útlého věku. Doma vařila, uklízela, chodila s maminkou pracovat do lesa i na louku, když bylo období sena. Bratr studoval a Anežka hned po základní škole začala pracovat.
Příběh Anežky nás vrací do roku 1966, bylo jí 18 let, a poznala svého nastávajícího manžela Karla. Oba pocházeli z od sebe ne příliš vzdálených vesnic. Anežka znala jen dřinu a práci, na zábavu neměla nikdy moc času, ani na kamarády. Nejbližší osobou a kamarádkou jí byla maminka. Párkrát do roka se ve vedlejší vesnici konala zábava, na kterou chodila i Anežka. A právě na jedné z nich poznala Karla, kterého si později vzala.
Na Karlovi jí imponovalo, že byl hezký, také už měla věk na vdávání, na děti, více si již nevzpomíná a tak spolu začali chodit. Po nějakém čase se vzali a Anežka otěhotněla. Všichni žili v domě Anežčiny maminky. Karel brzy ráno odjížděl a vracel se večer, někdy až po týdnu. Pracoval po celé republice na střechách, a když se naskytl nějaký melouch, vzal ho. V té době se jim hodila každá koruna. A Anežka zase obstarala vše kolem domu a domácnosti. Hodně jí v té době pomáhala maminka.
Anežka byla zvyklá, že si vše musí obstarat a zařídit sama. Když se Karel vracel domů a občas zůstal i déle než pár hodin, chtěl, aby chod domácnosti a věci s tím související, byly dle něj. Uměl se snadno rozzuřit do nepříčetnosti, pokud tomu tak nebylo. To házel věcmi, něco rozbil, sprostě Anežce i její mamince nadával apod. Běžně si věci vztahoval k sobě a bral je jako útok na svoji osobu. Anežka si již přesně nepamatuje, kdy k tomu došlo poprvé, ještě ale byla těhotná. V jednom jeho afektu jí udeřil do obličeje. Anežka dodává, že na to chtěla rychle zapomenout, jakoby se to nikdy nestalo. Ani jeden o tom později nemluvili. Jen po tom incidentu byl chvíli klid.
Po porodu byla Anežka 3 měsíce na mateřské dovolené (v té době standardní doba), poté jí hodně s péčí o dceru Alenku pomáhala maminka, aby mohla Anežka pracovat. Karel stále nebyl příliš doma a k dceři měl spíše kritický vztah. A když byl, Anežka se pomalu naučila „chodit“ v situacích, ve kterých tušila, že by mohly Karla rozzuřit. Ať ale dělala, co uměla, stejně se pokaždé našlo něco, co ho rozzlobilo natolik, že ji uhodil. Jeden z nejtěžších okamžiků pro Anežku byl, když Karel uhodil i její maminku. Anežka si slíbila, že příště situaci určitě už zvládne lépe a snažila se na vše zapomenout a jít dál.
O pár let později byla Anežka opět těhotná. Je to pro ni hodně bolestivé období. V té době vážně onemocněla její maminka. Anežka se starala o Alenku, umírající maminku, dům i domácnost. Do pár měsíců maminka zemřela a pár dní poté Anežka porodila dceru Petru. Anežka se ze smrti maminky nikdy nevzpamatovala. Je to jedna z nemála bolestí, které v sobě nosí.
Když začala Alenka chodit do školy, Karel svůj hněv a agresi začal otáčet i směrem k ní. Dělal velké rozdíly mezi Alenkou a Petrou. Alenku často shazoval a ponižoval, vysmíval se jí. Alenka nerozuměla tomu, proč se k ní otec takto choval. Snažila se mu zavděčit, ale bylo to zbytečné. Karel si nacházel stále nějaký důvod, proč Anežku i Alenku zbije. Pro Anežku bylo nepopsatelně těžké čelit myšlenkám, že nedokáže své dítě ochránit. Vždy to skončilo stejně. Ona své modřiny ale již nevnímala, náplastí se jí stávalo, že se naučila zapomínat, jakoby se to, co se stalo, nikdy nestalo. Výčet napadení a situací by byl na dlouhé psaní. Karel několikrát skopal Alenku do bezvědomí. Facky a rány do obličeje byly na každodenním pořádku, byl-li doma.
Obě dcery se rychle osamostatnily a začaly žít svůj život jinde. Alenka se ale domů vrátila, když se z ní stala maminka samoživitelka. Její vztah s otcem nebyl o moc lepší, jen se již neodvažoval na ní vztáhnout ruku. Se vším se jí snažila pomoci Anežka. Po 15ti letech se Alenka s dcerou odstěhovala do městského bytu ve vedlejší vesnici. Stále byla v úzkém kontaktu se svojí maminkou Anežkou. Až do své náhlé smrti měla velké problémy s navázáním vztahu s mužem.
Vrátíme-li se do současnosti, Karel již nemá sílu na fyzické násilí, a když se rozzuří, sahá ke slovům, která bolí podobně jako fyzické rány.
Náhlá smrt Alenky je oba dva srazila na kolena. Karel o Alence hovoří jako o milované dceři a zainvestoval nemalé peníze do nového náhrobního kamene. Anežka bere antidepresiva a má panické ataky. Anežka dodává, že co by si nyní jeden bez druhého počali. A na otázku, zda by vyhledala zpětně nebo nyní pomoc odpovídá: „To za nás nebylo..“.
Anežka byla zvyklá, vše v životě vydržet, zatnout zuby a jít dál. V jejích očích neměla na výběr, nebyla možnost rozvést se, žít jinak, natož dovolit si cítit své potřeby a říct si o pomoc.
V současně době krizových center, funkčnějšího policejního aparátu, organizací jako je např. Rosa pro pomoc obětem domácího násilí a stále se zlepšující osvětě jsou bohužel stále na pořadu dne otázky, které si kladly ženy v minulosti, naše matky, babičky, prababičky.
Ano, velký rozdíl v době minulé a současné je, zejména z pohledu zvenku. Jsou tu instituce, které pomáhají, a veřejně se o fenoménu domácího násilí začíná hovořit. Ale změnilo se prožívání žen, které prochází domácím násilí nebo přebírají štafetu svých prababiček, babiček a matek?
Velké díky každé ženě, která v sobě nalezne sílu a odvahu, říct si o pomoc. V žádné době není domácí násilí v pořádku.
Věnováno dcerám a vnučkám, aby příběhy jejich maminek a babiček měly smysl.
Mgr. Kristýna Bordeová