Domácí násilí není okrajový problém společnosti. Sociologický ústav AV ČR v roce 2003 uvedl, že 38% žen zažije během svého života některou z forem domácího násilí. Při takovém výskytu se snadno komukoli z nás stane, že se nám svěří sestra, sestřenice, kamarádka nebo kolegyně, že je obětí domácího násilí. Takové sdělení nás může znejistit, takže nebudeme vědět, co na to říct, jak oběť utěšit. Můžeme mít pocit, že se od nás čeká nějaká zázračná rada, která oběť zachrání. Nebo si můžeme myslet, že je dobré oběť rozveselit nebo jí pomoci uvědomit, že jsou na tom lidé mnohem hůř… Než začneme s předáváním rad a mouder, vzpomeňme na pravdivé „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Následují příklady nevhodných reakcí.
Vyjádření nedůvěry, zpochybňování toho, co oběť říká: „Nepřeháníš trochu, nejseš moc citlivka/hysterka?“ „To se mi nezdá, takovej sympaťák…“ Oběť nemá důvod si vymýšlet nebo realitu, která už tak je dost děsivá, přibarvovat.
Svalování viny na oběť: „A čím si ho tak vyprovokovala?“ „Cos provedla, že se tak naštval?“ Za násilí je zodpovědný agresor, ne oběť. Vina je na straně agresora.
Bagatelizace: „Ono to nebude tak hrozný…“ „Když tě nemlátí, tak to není násilí…“ „No, tak do tebe strčil, to asi omylem…“ Žádné násilné chování nesmí být zlehčováno nebo omlouváno.
Zaměňování násilí a hádek: „My se taky někdy zhádáme jako koně…“ „Jé, u nás to taky občas divočina…“ Předpokladem pro hádku je, že proti sobě stojí dva rovnocenní partneři. Ve vztahu agresora a oběti jsou síly rozdělené nerovnoměrně.
Obviňování oběti z masochismu: „No tak tobě se to asi líbí ne, jinak bys s ním nebyla tolik roků…“ Obětem se násilí nelíbí, ve vztahu zůstávají z mnoha důvodů, především ze strachu.
Nabídka nevhodných řešení: „A tak nechcete zajít k psychologovi?“ „A co společná terapie?“ Oběť bývá zastrašená, v přítomnosti agresora se těžko uvolní a bude otevřeně hovořit o tom, co se ve vztahu děje. Agresor má pocit, že na násilí má právo a nevidí v tom problém, tak proč by někam chodil. Z jeho pohledu má problém oběť, když se jí něco nelíbí.
Otázky začínající „Proč…?“: „Proč sis ho brala?“ „Proč s ním máš děti?“ „Proč teda neodejdeš?“ Ptáte-li se oběti proč, automaticky zpochybňujete její chování, dáváte jí najevo, že je její chování nelogické. To, že jejímu chování nerozumíte, neznáte motivy, neznamená, že je nelogické…
Srovnávání se sebou: „To já bych na tvým místě dávno jednala, to bych si líbit nenechala.“ Pokud nemáme vlastní zkušenost, nevíme, jak bychom se zachovaly. Možná spíš chceme věřit tomu, že bychom si s agresorem poradily.
Strašení oběti: „No, o domácím násilí jsem četla, aby to neskončilo vraždou…“ Oběť si rizika uvědomuje, i proto se bojí vztah ukončit. Je v pořádku na rizika upozornit, ale citlivě a ve chvíli, kdy je na to oběť připravená.
Nátlak na oběť, aby ve vztahu zůstala: „No, tak ho neprovokuj, a bude to dobrý.“ „Všechno se dá vydržet, stačí pevná vůle.“ „Jo, holčičko, jednou ses vdala, věděla jsi, koho si bereš, tak teď nebreč.“ Těžko se dá představit, kolik úsilí stojí vztah s agresorem. Obětem – maminkám dětí – rozhodně neschází vůle všechno vydržet, dělají maximum, aby udržely rodinu pohromadě. Násilný partner ale dokáže svou oběť dostat na absolutní dno. To však není správné. Cenou za úplnou rodinu nesmí být devastace osobnosti maminky a posléze i dětí. Každá žena má právo odejít ze vztahu, kde jí není dobře a nikdo nemá právo její rozhodnutí soudit.
Mgr. Petra Suchanová, sociální pracovnice
ROSA – centrum pro ženy, z.s.