„Takový milý chlap. Nevěřím, že by mohl něco takového doma dělat…“
Jeden z nejčastějších mýtů o domácím násilí.
Muži, kteří se dopouštějí násilí, mají vypracované techniky chování, které navenek nesignalizují, že by se mohlo jednat o násilí v rodině. Hovoříme o „dvojí tváři“ násilníka. Navenek leckdy příjemní komunikativní lidé se zájmem o blaho svých dětí, okolí, společnosti. Doma to bývají autoritářští pedanti, terorizující svoje okolí. Nejen své partnerky, leckdy i děti. Často, když už oběť násilí najde odvahu, nebo jí jde o život, zdraví – začne řešit rodinnou situaci rozvodem. Soudy, když zjistí, že v rodině jsou malé děti, mají tendenci v zájmu úplné rodiny posílat partnery do rodinné poradny. Dost našich klientek se o to pokusilo, ale bezúspěšně. Obvykle násilnický muž na oko spolupracuje a zprvu se dvakrát do poradny dostaví, ale přitvrdí doma v psychickém teroru. Zde dochází k nepochopení i řadou lidí, zabývající se profesionální pomocí. Skupinová terapie, společné sezení v rodinné poradně, mediace, se nedaří. Proč? Protože se v případech domácího násilí nejedná o dva rovnoprávné jedince v rodině disponující stejnou mocí. Jeden z páru disponuje mocí, je kontrolující. Ten druhý (v absolutní většině je to žena) má strach. Ať udělá cokoliv, dojde ke kontrole, omezování či násilí. Násilník totiž nestojí o změnu v rodině. Jeho cílem je mít v područí svoji oběť a ta často zažívá doslova feudální systém v rodině.
V době rozvodu je navíc zaznamenán největší nárůst násilí v rodině. V této době často běží vedle rozvodu i trestní oznámení za fyzické napadení ženy. Přesto jen nepatrný zlomek klientek ROSA má dočasně zajištěno relativní bezpečí a to formou vykázání násilného pachatele z bytu. Ostatní ženy, ač se ve dvou třetinách případů nejednalo o první násilí, žily společně s násilným partnerem a zažívaly různé formy násilí v rodině. A to v důsledku toho, že dříve napadení nehlásily, nebo policie nedokázala vytěžit při zásahu, že se jedná o opakované násilí a muže nevykázala. Některé ženy našly bezpečí u příbuzných, jiné v azylových domech.
Je naprosto absurdní, když přijímáme do utajeného azylového domu ohroženou maminku s dětmi, která byla opakovaně fyzicky napadána, že by dnem přijetí násilí mělo skončit. Přesto jedna a táž pracovnice oddělení péče o děti nejprve matku nabádá, aby se ukryla v utajeném azylovém domě, ochránila sebe i dítě, a ani ne po dvou týdnech už informuje otce, že žena se nachází v utajeném azylovém domě ROSA a ať si tam „tatínek“ domluví schůzku , aby mohl, než rozhodne soud, vidět své dítě. To přitom bylo svědkem násilí doma. Najednou, jakoby se doma nic nedělo. Přitom pětiletý chlapeček doma od tatínka, který vzal nůž do ruky, slyšel: „pojď zapíchneme tímhle toho debila co si říká matka…“. Zcela nepochopitelně v jednom z dalších podobných případů rozhodla pražská soudkyně, že matka, skrývající se před velmi brutálním násilím, má předávat ke styku děti otci – v místě, kde se s dětmi nachází (tedy před azylovým domem s utajenou adresou, ve kterém se skrývá desítka žen ohrožených na životě ).
Cílem násilníků je, aby oběť měla pocit, že násilník je všemocný a že jakýkoli odpor je zbytečný. Naším cílem v poradně i azylovém domě je bezpečí a ochrana obětí a jejích dětí. Naší další prioritou je proto uznání statutu utajeného azylového domu, který by ochránil oběti a ženy poskytující sociální službu. Zároveň je nezbytné otevřít odbornou diskusi odborníků k péči o děti. Podle Světové zdravotnické organizace WHO je už samotné svědectví násilí psychickým týráním dítěte. Násilní muži, pokud mají zájem o styk s dětmi, by měli podstoupit terapii a převzít odpovědnost za své chování. Státní instituce by měly vnímat tento problém jako závažný a rozšiřovat možnosti odborného asistovaného styku násilného rodiče s dítětem. Dítě má právo na bezpečí a stát by měl mít instrumenty, aby dítěti zajistil bezpečí a ochranu.
Marie Vavroňová, ředitelka, ROSA – centrum pro ženy, z.s.