Prevence? Diskuze jak z jiné planety.

V červnu jsem se s kolegyněmi zúčastnila premiéry preventivního filmu JAKUB. Film, který bude distribuován do škol, se zabývá problematikou domácího násilí a vypráví příběh, kdy otec rodiny má vážné zdravotní problémy po autonehodě a své problémy si vybíjí na celé rodině a autoritativní přístup se rychle mění v psychické a fyzické násilí, ohrožující všechny členy domácnosti.
Necítím se kompetentní k tomu, hodnotit výkony jednotlivých herců. Pro mě byly všechny výkony excelentní a velmi uvěřitelné, což mi v případě tohoto druhu filmu připadá zásadní. Film má silnou atmosféru a z mnohých scén bez přehánění mrazí. Bylo znát, že relativně krátký film musí pojmout mnoho děje, takže situace rodiny rychle eskalovala. V praxi se více setkáváme s pozvolným a velmi nenápadným průběhem domácího násilí. Lehce zavádějící může být i fakt, že agresorem v příběhu je člověk, který po autonehodě utrpěl vážná zranění a nabízí se tedy „vysvětlení“ jeho chování. Pachatelé domácího násilí však bývají po fyzické stránce zdraví, v práci úspěšní, navenek sebevědomí, často nadprůměrně inteligentní a jejich jednání bývá promyšlené, cílené a rafinované a pro zdravě smýšlejícího jedince nepochopitelné.
Měla jsem a mám radost, že vznikl tento film, protože každý takový počin vede k tomu, že domácí násilí je celospolečenské téma a ztrácí status „tabu“. Tato radost byla do jisté míry pokažena navazující diskuzí s odborníky, kteří se problematikou domácího násilí zabývají. Připadalo mi velmi neadekvátní, aby policista – proškolený specialista na domácí násilí – popisoval své zkušenosti formou rádobyvtipné grotesky a podporoval tak některé z mýtů, které jsou ve společnosti pevně zakořeněné a jen velmi těžko se daří je odstraňovat. Když policistky dodaly, že naštěstí se doba posunula a už žijeme v době, kdy se obětem věří, nepoužívá se termín „tvrzení proti tvrzení“, definitivně jsem se utvrdila v dojmu, že zřejmě žiji a pracuji na jiné planetě. Na „mé“ planetě bohužel běžně slýchám od klientek o neochotném přístupu policistů, ze kterých je poznat despekt a nedůvěra. Zbývá mi jen si přát, aby situace při práci s oběťmi domácího násilí či jiných trestných činů, byla taková, jak ji pan policista popisoval, na „jeho“ planetě by se mi pracovalo mnohem lépe a obětem by se dostávala pomoc, jakou si zaslouží.
Mgr. Petra Suchanová