Laura k nám do poradny docházela necelý rok. Proč jsem si ji mezi stovkami klientek, se kterými jsem mluvila, zapamatovala? Laura byla z těch několika málo klientek, kterým ještě nebylo ani dvacet let, když k nám přišla. Byly tedy mladší než já a mně připadalo strašně nefér, aby tak mladá slečna musela řešit násilí ve vztahu. Taky mám asi zafixovanou primárně romantickou představu o první lásce. O romantice se v Lauřině případě nedalo mluvit ani náhodou.
Za zmínku ale stojí Lauřino rodinné prostředí, ve kterém vyrůstala. Narodila se jako třetí v pořadí z celkem čtyř sourozenců – měla dva starší bratry a mladší sestru. Matka měla tři zaměstnání, aby početnou rodinu uživila. Otec v rodině chyběl, byl odsouzený za obchodování s drogami. Laura nezažila klasické bezstarostné pohodové dětství. Co si pamatovala, pomáhala mámě s péčí o sourozence (byť starší) i o domácnost. Jako dítě předškolního věku slýchala, když táta mámu bil, řval na ni, sprostě jí nadával. Matku si zavolali do školky, protože Laura svým kamarádkám říkala, že jsou „kurvy“, aniž by měla tušení, co to znamená. Říkal to táta, tak proč by nemohla taky. Doma to bylo čím dál tím horší, což se podepisovalo i na Lauřině psychice. Ve škole už se moc s nikým nebavila, byla introvertní, lidí se spíš bála.
Přechod na střední školu pro ni znamenal šanci na zlepšení, které se chopila. Využila toho, že se dostala se do kolektivu, který se teprve utvářel, a nechtěla být za tu divnou, tak změnila svoje chování. Našla si tak nové kamarádky a cítila se moc dobře. V téhle době poznala i Roberta, který se jí od začátku moc líbil. Ostatní holky ji varovaly, že to není zrovna spolehlivý kluk, ale brala to spíš jako projev závisti. Laura už nechtěla být sama.
Navíc, Robert se nechoval zas tak špatně, teda ne pořád… Byly chvíle, kdy jim bylo spolu fajn. Vzal ji do kina, koupil jí horkou čokoládu, chodil s ní venčit její kokršpanělku Daisy, pomohl jí se seminárkou. Obyčejné věci, ale pro ni měly obrovský význam. Chvíle pohody časem ustupovaly a víc a víc se objevovaly chvíle, kdy Lauře s Robertem nebylo dobře. Choval se k ní s despektem, hrubě, urážel ji, několikrát ji i uhodil. Nelíbilo se jí to, ale máma musela strpět i horší věci, tak to holt ve vztazích chodí. Pořád hledala, jak se chovat, aby byl Robert spokojený. Někdy už měla pocit, že se jí to daří, ale zase udělala něco špatně a Robert se naštval. Bylo jí hůř a hůř, už nevěděla, co si počít, tak se svěřila kamarádce. Ta jí řekla, že ji Robert týrá, což Lauru hodně překvapilo. Zkusila si najít nějaké informace na internetu, a protože pořád váhala, jestli je to tak, jak říká kamarádka, objednala se k nám do poradny. Chtěla vědět, jestli se u ní skutečně jedná o násilí.
Laura nám popsala, jak se k ní Robert chová: opakuje jí, že je nemožná, trapná, blbá, hnusná, tlustá, a může být ráda, že se on obětuje a pořád s ní chodí. Když se Robert naštve, nadává jí i sprostě, vyhrožuje jí napadením a skutečně jí několikrát nafackoval a málem ji strčil ze schodů. Když se v takových situacích rozešli, druhý den jí vždycky přinesl růži a odprosil ji. Vymlouval se, že je prudká povaha a že to tak nemyslel… ona prostě spolehlivě ví, jak ho vytočit, tak se pak nemůže divit… Laura mu to všechno věřila, přijala jeho názory za vlastní, takže po několikátém napadení se dokonce omluvila jemu.
Když jsme Lauře řekly náš pohled na její situaci, tedy, že se skutečně stala obětí násilí ve vztahu, nemohla tomu uvěřit. Poté se rozplakala. Nevěděla, jestli najde na rozchod sílu. Bála se, jak to Robert vezme a vůbec si nevěřila, že vydrží nepodlehnout jeho usmiřovacím taktikám. Taky nechtěla být sama. Líbilo se jí, že s někým chodí. Až časem přišla na to, že je lepší být single, než v násilném vztahu.
S Laurou jsme prošly celým procesem rozchodu… mluvily jsme o okolnostech, za kterých Robertovi o rozchodu říct a vytvořily jsme bezpečnostní plán. Vysvětlovaly jsme, že násilní partneři se z ničeho nic nemění, jakkoli tomu Laura chtěla v Robertově případě věřit, když mu dávala asi desátou „poslední šanci“. Prožily jsme s Laurou další a další zklamání, když se Robertovo chování vrátilo do stejně násilnických kolejí. Vysvětlovaly jsme, jak by poznala, kdyby se skutečně změnil. Znovu a znovu jsme upozorňovaly, že dokud ji bude ze svého chování obviňovat, změna u něj nenastala. Ujišťovaly jsme ji, že je mladá a má tedy spoust času na to, aby si našla lepšího partnera, který ji bude mít skutečně rád a bude si ji vážit.
Nevím, co bylo pro Lauru nejtěžší. Svěřit se kamarádce? Zavolat k nám do poradny? Přijít na domluvenou konzultaci? Mluvit o své původní rodině? Mluvit o Robertovi? Za všechny tyhle kroky si zaslouží uznání. Dokázala ukončit násilný vztah, ačkoliv proti ní stálo mnoho faktorů. Ze vztahu rodičů neznala láskyplný vztah mezi partnery, ale znala psychické a fyzické násilí, které tak považovala za normální. Ve škole zažila šikanu, což uškodilo jejímu sebevědomí. Moc si přála normální život a vztah, jako mají kamarádky. Už nechtěla být jiná a svou odlišností trpět. I tak našla odvahu a ukončila vztah s násilným partnerem.
Mgr. Petra Suchanová, ROSA – centrum pro ženy, z.s.
Článek byl vytvořen v rámci projektu Stopnasili.cz za laskavé podpory NF AVAST.