Tak moc by si přála spát a zapomenout na to celodenní peklo. Chvílemi má pocit, že každou chvíli zkolabuje nebo zešílí. Kolik je to nocí, co nespala? Nevzpomíná si.. Už ani neslyší ty dokola se opakující otázky, brní jí uši a tepe na spáncích. Náhle ucítí bolest a pak nic. Ludmila si nevzpomíná, jak dlouho byla v bezvědomí. Když přišla k sobě, byl již bílý den a děti, ani Marek nikde. Určitě je s nimi na chalupě, pomyslí si. Dělá to tak vždy, když jí chce trestat. Ludmila ví, co má a musí udělat. Ještě před odjezdem na chalupu zajde za farářem, potřebuje se vyzpovídat. Tohle jí vždy trošku uklidní. Mívá na paměti: „.. i ve zlém“, byl to slib, byť je pro ni čím dál těžší přijímat tento úděl.
Od malička byla vychovávaná v pokoře, poslušnosti a víře. Věděla, kde je její místo ve světě. Chodila do církevní školy a pomáhala v klášteře. Byla spíše plachá a ráda četla, často i knihy, které by číst neměla. Občas se přistihla, jak si při četbě v některých romantických pasážích představuje sebe. Trpěla pak výčitkami a o to více se pak věnovala práci v klášteře.
Pomáhání v klášteře jí vydrželo až do dospělosti. Poprvé se s Markem setkala tam, když s ním řešila zakázku pro klášter, je truhlářem. Se sbližováním s muži neměla Ludmila žádnou zkušenost, byť jí bylo 30 let. Marek jí od samého začátku uváděl do rozpaků, líbil se jí, byl o 5 let starší, vypadal mužně a jako by byl chováním z jiné doby. Takový gentleman ze staré Anglie. Když dokončil zakázku pro klášter, pozval jí na večeři. Ludmila se trošku zdráhala, nevěděla, zda se to hodí, ale nakonec svolila. V práci Marek chodíval prostě oblečen a často mluvíval o zhoubnosti konzumu, proto jí překvapilo, jak elegantně se oblékl. Vyzvedl ji u rodičů, kde bydlela. Nejprve se jim přišel představit, dal mamince květinu a otce poprosil, zda smí jeho dceru vzít na večeři. Na všechny udělal velký dojem, byť nebyl věřící.
Velice záhy spolu trávili více a více času. Hodně spolu mluvili o víře, o životě. Marek byl členem jistého dle jeho slov výjimečného společenství, což obnášelo, že často na pár dní odjížděl. Nikdy nehovořil o tom, kam jede a co se tam odehrává. Doma měl posvátné knihy, které měl ale zamčené. Nemohl do nich nahlížet nikdo nezasvěcený. Tahle jeho tajemnost jí přišla přitažlivá.
Ludmila u Marka přespávala, ale ve vší počestnosti. Vysvětlila mu, že si musí být opravdu jistá a sex spolu mohou mít až po svatbě. Marek byl pro Ludmilu velice okouzlující a charismatický. Domluvili se, že by se spolu mohli alespoň mazlit. Marek uměl navodit výjimečnou atmosféru. Ložnici osvítil pouze svíčkami, tiše pustil gramofon a postel poházel květy růže. Ludmila byla okouzlena. Dlouze se líbali, Marek ji svlékl, i sebe. Nikdy neviděla nahého muže. Byla v rozpacích, styděla se a jen hlesla, že tohle nikdy nedělala. Líbali se, dlouho. Marek byl hodně vzrušený a Ludmila se cítila zamilovaná. A pak do ní vniknul, zaúpěla bolestí, ale netrvalo to dlouho. Bylo to pro ni rozčarování, nerozuměla tomu, proč to udělal, měli přeci dohodu. Cítila se špinavá, zneuctěná, hned se musela umýt. V koupelně plakala, byla v šoku, nechápala, co se děje. Když přišla, ležel spokojeně v posteli. Zeptal se jí: „Stalo se něco?“. A ona odpověděla, že tohle se nemělo stát, měli přeci dohodu. Zatvářil se nechápavě: „Vždyť jsi to chtěla, cítil jsem to. Nikdy bych neudělal nic proti Tvé vůli, to snad víš?“. Ludmila byla zmatená a najednou slyší sama sebe říkat: „Ano, neudělal.“. Pocit provinění se u Ludmily ještě prohloubil. Hned následující den, když šla ze školky, ve které učila, zavítala do zpovědnice, kde vylíčila, jak podlehla hříchu.
Záhy se za Marka provdala, byla těhotná. Marek vyžadoval tím svým „milým“ způsobem, aby spolu stále měli sex, byť s pokročilejším těhotenstvím, již nechtěla a často jí bylo špatně. On stejně naléhal, vše v ložnici „romanticky“ připravil, svíčky, hudbu a pak si ji vzal. Když se Ludmila zdráhala, řekl jen, že ví, že to chce, on to pozná. Sex vyžadoval několikrát denně.
Po porodu pro něj bylo náročné čekat na konec šestinedělí, navíc byla Ludmila po císařském řezu. Byl podrážděný, bouchal dveřmi, nemluvil, často odcházel pryč. Ludmila se cítila na vše sama, navíc byla hodně vyčerpaná, maličká Maruška příliš nespala. Když měla dcera dva týdny, Marek zase někam odešel. V noci spolu Ludmila s Maruškou usnuly vedle sebe. Marek přišel v noci, přilehl si k nim a vnikl do Ludmily. Ludmilu probudila prudká bolest, ještě nebyla zhojená. Plakala, prosila ho, aby přestal. Marek vztekle přecedil přes zuby, že to je její manželská povinnost, ať drží. Ludmila pochopila, že nepřestane, a tak se i přes velkou bolest snažila být potichu, aby neprobudila Marušku. Od té doby opět začal sex několikrát denně, nikoli tak „romantický“, jako kdysi. Markovi bylo jedno, zda je dcera u toho. „Bral“ si svoji ženu kdykoli a jakkoli. Ludmila pochopila, že je lepší, když se nebrání, skončilo to pak rychleji. Poté byl vždy Marek spokojený, milý a často hovořil o tom, že plní své povinnosti svědomitě, přeci nechce, aby „chodil jinam“. Od této doby se Ludmile stávalo, že při sexu s Markem ztuhla, nemohla se hýbat a přestala cokoli cítit. Pro Ludmilu byl vztah s Markem jediný, který znala, a on jí vším ujišťoval, že toto je normální a běžné. Že mají krásný vztah. Když se při zpovědi svěřila svému knězi s tím, že je pro ni těžké mít sex se svým mužem, káral jí, že je to její povinnost, že je Marek dobrý muž (i v tomto kostele měl Marek hodně zakázek a rád dělal dobrý dojem na okolí) a měla by se mu odevzdat. Že je normální, že v tom nemá zálibu, jde přeci o plození dětí.
Velice náhle otěhotněla podruhé. Těhotenství bylo pro Ludmilu náročnější než to první. Byla hodně unavená, Maruška vyžadovala hodně pozornosti a o vše se Ludmila starala sama. Marek býval rozmrzelý, více v tomto období chodil do hospody. Když se v noci vracíval, často Ludmilu probudil sexem a pak s ní řešil různé problémy, které ho tížily. Když ho Ludmila prosila, aby šli už spát, nedovolil to, dokud sám nerozhodl. Stávalo se často, že nutil Ludmilu i k několikahodinovému hovoru, který se točil stále kolem jednoho tématu. Marek měl tendence křičet, když už Ludmila vypadala, že ho nevnímá. Proto se Ludmila přepínala, aby Marek nekřičel a nevzbudil Marušku. A tak usnuli třeba až nad ránem, Marek se dospal do dopoledne a Ludmila musela brzy ráno vstávat, aby se postarala o Marušku. Nakonec zkolabovala a byla hospitalizovaná v nemocnici, kde strávila poslední měsíc před porodem. O Marušku se hodně starala její matka, která v té době trávila i více času s Markem. Byla jím okouzlena, a když chodila za Ludmilou do nemocnice, mluvila jen o Markovi, jak je úžasný a že má díky Bohu, velké štěstí. Ludmila trpěla výčitkami, že leží v nemocnici, ale současně cítila úlevu.
Po porodu byla paradoxně svěží, moc jí pomohlo, že strávila přes měsíc v nemocnici a nabrala sílu. Porodila druhou holčičku, Annu. I se těšila domů, jakoby uvěřila té iluzi o Markovi, které uvěřila její matka. Možná sama toužila, aby to byla pravda. Po návratu domů se vše volně navrátilo do zajetých kolejí. Ludmila byla poslušná, Marek by nestrpěl, aby tomu bylo jinak. Když měla pochybnosti a svěřila se při zpovědi, odcházela s tím, že by se měla nad sebou zamyslet a vážit si dobrého manžela, zázemí. Často slyšela, že by jí pomohlo více pokory.
Jedno odpoledne Ludmila vařila, Marek přišel zezadu a začal ji svlékat. Ludmila se ohradila, že jsou tam děti. Marek nedbal, povalil ji na gauč a zalehl ji. Maruška mu při tom skočila na záda a on přesto s ní na zádech pokračoval. Vypadal, že se mu to snad i líbí. Anička ležela na zemi vedle gauče. Když skončil, přisál se na její prso a sál mléko. Ludmila byla opět paralyzovaná. Tohle pro ni byla poslední kapka, napadlo ji, že tohle musí být peklo. Večer odešel do hospody a Ludmila cítila strach, věděla, že až se vrátí, může se stát cokoli. Zvracela, měla úplně stažený žaludek, chvěla se. Sotva se jí podařilo usnout, probudily ji rány dveřmi. Věděla, že je Marek opilý a není v dobrém rozpoložení. Děti se vzbudily a začaly plakat. Ludmilu napadlo, že se před ním s dětmi schová a počkají, než usne. Marek nesnášel dětský křik, byl pak ještě vznětlivější, když pil. Utekla s dětmi do zahradního domečku, hned, jak tam doběhla, věděla, že bude zle, že to neměla dělat. Marek běhal po domě jako zběsilý a pak je našel. Křičel na ni, ať otevře dveře. Krčila se s dětmi za dveřmi a byla úplně paralyzovaná, nemohla se hýbat. Marek pěstí rozbil sklo ve dveřích, tekla mu krev z ruky, děti křičely, sklo se vysypalo na Ludmilu. Marek ji vytáhnul za ruku, nedbal dětí, hodil s ní o stůl a opět ji při křiku dětí znásilnil. Všude bylo hodně krve. Marek odešel. Když přišla Ludmila trošku k sobě, uklidnila a uspala děti. Potom vše uklidila a šla Markovi ošetřit ránu. On už spal. Když se probudil, sbalil děti a odjel s nimi beze slova na chalupu. Tohle dělal, když ji chtěl trestat. Stačilo, když něco neudělala podle jeho představ, teď měla ale pocit, že je to vážnější. Včerejší noc pro ni byla peklem. Tentokrát nešla ke zpovědi, věděla, že bude zatracena, ale tohle už nešlo. Nevěděla, jak dál, jen to, že tohle musí skončit, jakkoli, ale skončit. Už nemohla. To bylo poprvé, kdy se obrátila na poradenské centrum ROSA a vyhledala pomoc. Naštěstí to mělo řešení, byť je to postupný proces. Na násilí nemá nikdo právo a nedá si nijak ospravedlnit.
Mgr. Kristýna Bordeová
www.rosacentrum.cz
bezplatná krizová linka pro ženy oběti domácího násilí 800 60 50 80