Tak tohle si líbit nenechám… Vážně si ta kráva myslí, že se se mnou může rozejít?! Se mnou?! Místo aby byla ráda, že jsem si jí vůbec všimnul, tak se chová takhle?! To si spolu ještě vyřídíme… Zatím jsem se akorát podíval do jejího Facebooku a napsal na zeď pár pěkných příspěvků, ať má co vysvětlovat. Hlavně na vzkazech pro ty její kamarádky jsem se vyřádil. Ty mě taky pěkně dlouho štvaly, akorát se nám do všeho míchaly a krmily ji těma nesmyslama o tom, že se mnou nemusí bejt pořád. Tohle si ženský vůbec nemaj dovolovat. Jak říká táta, ženská má znát svý místo. Matku to taky naučil a jak jim to roky parádně funguje.
Denisa se mi líbila na první pohled. Že na mě hned nereagovala? O to lepší, aspoň to nebyla nuda. Nakonec se ale zamilovala a já myslel, že to půjde všechno snadno. Zpočátku tomu všechno nasvědčovalo, byli jsme spolu každou chvíli, věřila mi natolik, že se u mě na kompu přihlašovala do svých účtů, spoustu mi toho o sobě řekla a byly to dost zajímavý informace… Pak ale začala blbnout s těma svejma slepicema. Že má právo bejt i s nima nebo se věnovat sama sobě. To určitě… Pak zase přišla s tím, že na ni nemusím vždycky čekat, že se můžeme sejít třeba v centru. To už na mě bylo moc. Vůbec nepochopila, co všechno pro ni dělám, jak se o ni starám. Takže když se starám, tak i já rozhoduju, jak se bude chovat.
Tak jsem přitvrdil a ona přijde s tím, že bude lepší, když se rozejdeme?! To mě dostalo. Takhle to vůbec pokračovat nemělo, neměla na to právo. Já kopačky nedostávám. Nikdy. Pohádali jsme se, asi jsem jí řekl i něco hnusnýho, ale může si za to sama. Nemá se takhle chovat. Myslel jsem si, že ji to do druhýho dne přejde, snažil jsem se ji přemluvit. Dost jasně jsem jí to všechno vysvětlil, argumentů jsem měl dost. Jenže ona se prostě rozhodla, že mě poslouchat nebude. Zkusil jsem ještě trochu přitlačit, možná i trochu vystrašit… Jsem si jistej, že to zabere a vrátí se ke mně. A jestli ne, tak se má na co těšit, protože mám ještě dost nápadů, jak jí osladit život…
Prostřednictvím tohoto textu jsme nahlédli do hlavy násilného partnera. Typické pro ně je, že to bývají lidé zaměření na sebe, svoje potřeby a prožitky, neschopní empatie, tedy vcítění se do druhého člověka. Bývají majetničtí, kontrolující a lidé kolem nich se musí chovat podle jejich představ, jinak se mstí. Často to jsou lidé zákeřní, jejich chování je promyšlené a cílené. K lidem nemají skutečné citové vazby, mnohdy je pouze využívají. Milan navíc zřejmě získal od svého otce vzorec arogantního chování k ženám. Násilní partneři mívají často pocit, že si mohou dovolit úplně všechno a je třeba, aby jim bylo důrazně vysvětleno, že to tak není. Jedinou možností je jejich chování nahlásit na Policii ČR, která má dostatek možností v takových situacích pomoci a chránit.
Mgr. Petra Suchanová, ROSA – centrum pro ženy, z.s.
Článek byl vytvořen v rámci projektu Stopnasili.cz za laskavé podpory NF AVAST.